Poznámka redakce: v následujícím dialogu uchováváme tykání jeho aktérů jako odraz jejich přátelství.
Nedávné pětapadesátiny a zákeřná nemoc, s níž bojuješ už dva roky, člověka vedou k mezibilanci. Na co při tom myslíš?
Člověk se samozřejmě zastaví a začne bilancovat. Mou největší chybou asi byl přehnaný pocit zodpovědnosti. Snažil jsem se téměř patologicky dodržet slovo, které jsem někomu dal, i když šlo o naprosto zbytečné a nesmyslné věci. Tím jsem se dostával celý život do stresu. Žil jsem na časový dluh. Nikdy jsem se neuměl válet u moře, už druhý den jsem koukal, kam bych vyrazil do hor. Žil jsem v permanentním stresu díky tomu, že jsem měl přehnaný pocit zodpovědnosti k rodině, k vydělávání, ke kariéře, ke studentům, i sport jsem dělal naplno - tedy abych neumřel, ale přece jenom, abych nebyl nejpomalejší. Najednou se mohu věnovat víc sám sobě, můžu si číst, vymýšlet projekty. Nemoc beru jako novou zkušenost.
Jak se teď díváš na sebe jako na fotografa?
Docela skepticky. Nedávno jsem mluvil s Josefem Koudelkou, který byl pro mě vždycky člověkem, který se opravdu ztotožnil se svou profesí, takže lze říci, že on je fotografie. Neměl rodinu, neměl byt. Je to nomád, který jezdí po světě, fotografuje, navštěvuje stejné lidi, je soustředěný jen na sebe a svou práci. Tuhle oběť jsem neuměl a ani nechtěl udělat.
V roce 1968 jsem dostal cenu na veletrhu Photokina v Kolíně nad Rýnem, nabídli mi stipendium na švédské škole. Váhal jsem, zda se mám vrátit, nebo ne. Zjistil jsem, že nemám sílu odjet z téhle země a ani neumím pojmenovat proč. Asi to souvisí s tím, že jsem se nechtěl fotografii úplně obětovat.
Vrátil jsem se do Čech a časopisy byly obsazené. Skamarádil jsem se s architekty a sociology, pro které jsem fotografoval dokumentaci k výzkumům. Mně vždycky šlo o to, abych téma zpracovával dlouho, přišel mu na kloub, neměl na ně jen pár dní nebo hodin, jako mají lidé v redakcích.
To byl vliv Josefa Koudelky?
Koudelky a Markéty Luskačové, zcela určitě, nesporně. V roce 1968 jsem se kromě těchto dvou lidí potkal s Annou Fárovou a s Jaroslavem Krejčím, kteří mě pomohli se najít. Když vidíš Josefa, který deset let fotí Cikány na pár stejných místech a vybere si z tisíců fotografií jen, dejme tomu, pět, tak tě to ovlivní. Navíc říkal: Musím Cikány fotit tak, abych každého fotografa od tohoto tématu odradil tím, jak to je dokonale udělané.
Chodil jsem dva roky do starobince a pak jsem mu ukázal jednu povedenou fotografii. On se na ni podíval a řekl, až tu situaci budeš mít nafotografovanou desetkrát, tak teprve zjistíš, že třeba tahle první byla ta nejlepší. To je jeho princip objíždění a čekání na okamžik, kdy bude on dobrý, počasí optimální, figury skvělé, situace silná a ještě k tomu přijde trochu štěstí, až je to úplně ono.
Po starobinci ses léta věnoval fotografování chatařů...
Chaty pro mě byly nejpodstatnějším tématem. Chtěl jsem dokumentovat střední generaci, protože je to právě ona, která nejvíce manipuluje společností. Tak jsem přišel na chataře. V chatách je skryta zvláštní česká tvořivost, vztah k majetku, k okolí, lajdáctví, celá česká mentalita.
Proč ani u tebe nebyla - přes tu proklamovanou akurátnost - dostatečná vůle a schopnost dotáhnout tyto projekty do konce: k výstavě nebo knížce?
Pokoušel jsem se v sedmdesátých letech s tím něco dělat, ale nikdo o to neměl zájem. Něco z toho jsem vystavil v Činoherním klubu, což zorganizovala Anna Fárová, ale to bylo až v roce 1978.
Není to výmluva? Měl jsi mít zájem dotáhnout to třeba do makety knížky. Jestli o to mají zájem ostatní, je nedůležité...
Máš pravdu, že jsem žádné z těchto témat řádně nedokončil. Je to možná proto, že si nejsem úplně jistý, jestli jsem to dělal dobře. A bez možnosti konkrétní realizace jsem to vždy odložil.
Myslíš, že už není možné ta témata uzavřít?
Už od té doby uplynulo moc času a fotografie je vždy trošku časová. Nejsem Koudelka, který dělá obrazy, které fungují jako výtvarná výzva pro řadu dalších lidí. A možná se toho trochu bojím, abych nepřišel na to, že to je ještě nehotovější, než si myslím. Mám asi příliš tendenci svým fotografiím nedávat velkou váhu. Dívám se na sebe spíš s větším despektem než s respektem. Navíc dokumentární fotografie jsou často o událostech a tady se - vyjma let 1968 a 1989 - vůbec nic neudálo.
Kde se pak při té sebekritičnosti a pochybách v tobě bere odvaha učit na FAMU a teď na UMPRUM?
Mé učení vzniklo z potřeby hledat lidi, se kterými by se dal dělat nějaký společný novinářsko-dokumentaristický projekt. A myslím, že tohle umím dobře, a dělám to jak ve sportu, tak ve fotografii. Navíc mě na této práci baví styk s generací, která se dívá na věci jinak, která v něčem trochu reaguje jinak. A ty si tu jinakost vlastně uvědomuješ, když tu reakci vidíš. Získáváš pohled na svět očima jiné generace.
Myslíš, že tví studenti mají jinou hierarchii hodnot než ty?
Trošku ano. Uvedu příklad. Kdysi jsem ukazoval studentům fotografie Mirka Špačka, na kterých je sekvence, kdy se zavírají dveře. Nejdříve jsou otevřené, takže je tam bílý pruh, pak je ten pruh menší a ještě menší a pak je čtvrtá fotografie, která je úplně černá. Říkal jsem jim, že Špaček tmu naexponoval, vyvolal ji a ustálil. Studenti se ptali, proč nevzal černý papír, proč se s tím dělal? Možná, že to brali jako hloupou poctivost staříka. Nebyl jsem si jistý, jestli si ze mě dělají legraci. Ale tady to musím upřesnit. Myslím si, že současní studenti už jsou zase o té poctivosti, kdežto příklad, který jsem tu říkal, byl o generaci, jež poctivost zpochybňovala a kterou bych nazval gorbačovskou. Zarazilo mě, že v 80. letech se objevila generace studentů, která Gorbačova přijala jako téměř mesiáše. Pro mě to byl Rus, který nepřináší nic podstatně nového.
Ty jsi věřil Dubčekovi v roce 1968?
Ze začátku asi ano, ale ne moc dlouho.
Možná že oni byli tenkrát ve stejné situaci. Mládí potřebuje naději a Dubček i Gorbačov ji přinášeli...
Máš pravdu. Mám pocit, že současní studenti se už úplně oblafnout nedají. Doufám.
A co škola a peníze? Na jejich nedostatek si teď všichni stěžují...
Kdybych měl víc peněz, asi bych lépe vybavil ateliér. Problém je, když se něco rozbije. Na jednoho studenta je 1500 korun na celý rok, a to je zoufale málo. Když máš deset studentů, máš 15 tisíc a opravit jeden blesk stojí zrovna tolik. Všechno si studenti musí hradit ze svého.
To je pak velmi drahé studium...
Které studium není drahé? Studovat je drahá záležitost a myslím, že to tak má být. Smůla je jediná, že studenti v Česku nemají možnost půjčky, kterou by spláceli, jako je to v cizině, třeba třicet let. Jsem přesvědčen, že by studenti měli platit školné, protože by si víc vážili studia a také by byl vyvinut větší tlak na kantory. Nevěřím na věci, které jsou zadarmo. Většinou to, co je laciné, za moc nestojí, a to platí i o školách.
Jak hodnotíš českou fotografii na začátku 21. století?
Myslím, že naše špičky jsou srovnatelné se špičkami jinde ve světě. Ale neseme si s sebou to, že jsme z malé země, která není pro nikoho moc zajímavá, a v Americe, Asii, Africe či Austrálii skoro nikdo neví, že existujeme a kde ležíme. Stačí se podívat na výroční číslo časopisu Life. Když si nalistuješ třeba osmašedesátý rok, tak okupace Československa tam vůbec není. Jsou tam z toho roku studentské demonstrace v Německu, Paříži, je tam Vietnam, a my tam nejsme. Z pohledu Ameriky a jiných kontinentů je v druhé půlce minulého století u nás zajímavý jen Václav Havel, odchod Rusů a náš vstup do NATO. Nic víc.
Co bys dnes dělal jinak?
Asi jsem měl být daleko větší buldok. Myslím, že tohle dobře pochopili dva fotografové z naší generace: Jindra Štreit, který dělá kroniku vesnice, a Bohdan Holomíček s jeho fotografickým deníkem.
Kam tedy zařazuješ sám sebe jako fotografa?
To bych raději nechal na někom jiném. Navíc mě to ani moc netrápí a nezajímá, protože tyhle šuplíčky nemám rád. Dokonce byla jedna výstava, kterou uspořádala Anna Fárová - 37 fotografů Na Chmelnici -, a idea byla, že se fotografové rozdělí na ty, kteří manipulují se skutečností a kteří s ní nemanipulují. To znamená na ty, kteří aranžují, a na ty, kteří respektují skutečnost a jenom ji snímají. Mě toto rozdělení vyprovokovalo k tomu, že jsem si řekl, že udělám fotografie, do kterých budu zasahovat, ale ten zásah bude mít přesný účel. Udělal jsem fotografie z alkoholické záchytky, ale nechtěl jsem ukázat tváře lidí. Přemaloval jsem je červenou barvou. Fotografie byly v životní velikosti a tu barvu jsem nechal stékat. Vypadalo to, jako že fotografie krvácejí. Zároveň v tom byla jakási agresivita, která je ve fotografii, zvláště té živé, vždy obsažena. Chtěl jsem tím také jako fotograf říci, že je jedno, kam člověk patří. Dokonce si myslím, že teď to začíná být jedno skoro každému. Třeba Don McCullin, který se proslavil válečnými snímky, začal dělat krajiny a zátiší. Nikomu to nevadí, že změnil styl. Fotografie je velká a silná paní, která to unese.
Nedávné pětapadesátiny a zákeřná nemoc, s níž bojuješ už dva roky, člověka vedou k mezibilanci. Na co při tom myslíš?
Člověk se samozřejmě zastaví a začne bilancovat. Mou největší chybou asi byl přehnaný pocit zodpovědnosti. Snažil jsem se téměř patologicky dodržet slovo, které jsem někomu dal, i když šlo o naprosto zbytečné a nesmyslné věci. Tím jsem se dostával celý život do stresu. Žil jsem na časový dluh. Nikdy jsem se neuměl válet u moře, už druhý den jsem koukal, kam bych vyrazil do hor. Žil jsem v permanentním stresu díky tomu, že jsem měl přehnaný pocit zodpovědnosti k rodině, k vydělávání, ke kariéře, ke studentům, i sport jsem dělal naplno - tedy abych neumřel, ale přece jenom, abych nebyl nejpomalejší. Najednou se mohu věnovat víc sám sobě, můžu si číst, vymýšlet projekty. Nemoc beru jako novou zkušenost.
Jak se teď díváš na sebe jako na fotografa?
Docela skepticky. Nedávno jsem mluvil s Josefem Koudelkou, který byl pro mě vždycky člověkem, který se opravdu ztotožnil se svou profesí, takže lze říci, že on je fotografie. Neměl rodinu, neměl byt. Je to nomád, který jezdí po světě, fotografuje, navštěvuje stejné lidi, je soustředěný jen na sebe a svou práci. Tuhle oběť jsem neuměl a ani nechtěl udělat.
V roce 1968 jsem dostal cenu na veletrhu Photokina v Kolíně nad Rýnem, nabídli mi stipendium na švédské škole. Váhal jsem, zda se mám vrátit, nebo ne. Zjistil jsem, že nemám sílu odjet z téhle země a ani neumím pojmenovat proč. Asi to souvisí s tím, že jsem se nechtěl fotografii úplně obětovat.
Vrátil jsem se do Čech a časopisy byly obsazené. Skamarádil jsem se s architekty a sociology, pro které jsem fotografoval dokumentaci k výzkumům. Mně vždycky šlo o to, abych téma zpracovával dlouho, přišel mu na kloub, neměl na ně jen pár dní nebo hodin, jako mají lidé v redakcích.
To byl vliv Josefa Koudelky?
Koudelky a Markéty Luskačové, zcela určitě, nesporně. V roce 1968 jsem se kromě těchto dvou lidí potkal s Annou Fárovou a s Jaroslavem Krejčím, kteří mě pomohli se najít. Když vidíš Josefa, který deset let fotí Cikány na pár stejných místech a vybere si z tisíců fotografií jen, dejme tomu, pět, tak tě to ovlivní. Navíc říkal: Musím Cikány fotit tak, abych každého fotografa od tohoto tématu odradil tím, jak to je dokonale udělané.
Chodil jsem dva roky do starobince a pak jsem mu ukázal jednu povedenou fotografii. On se na ni podíval a řekl, až tu situaci budeš mít nafotografovanou desetkrát, tak teprve zjistíš, že třeba tahle první byla ta nejlepší. To je jeho princip objíždění a čekání na okamžik, kdy bude on dobrý, počasí optimální, figury skvělé, situace silná a ještě k tomu přijde trochu štěstí, až je to úplně ono.
Po starobinci ses léta věnoval fotografování chatařů...
Chaty pro mě byly nejpodstatnějším tématem. Chtěl jsem dokumentovat střední generaci, protože je to právě ona, která nejvíce manipuluje společností. Tak jsem přišel na chataře. V chatách je skryta zvláštní česká tvořivost, vztah k majetku, k okolí, lajdáctví, celá česká mentalita.
Proč ani u tebe nebyla - přes tu proklamovanou akurátnost - dostatečná vůle a schopnost dotáhnout tyto projekty do konce: k výstavě nebo knížce?
Pokoušel jsem se v sedmdesátých letech s tím něco dělat, ale nikdo o to neměl zájem. Něco z toho jsem vystavil v Činoherním klubu, což zorganizovala Anna Fárová, ale to bylo až v roce 1978.
Není to výmluva? Měl jsi mít zájem dotáhnout to třeba do makety knížky. Jestli o to mají zájem ostatní, je nedůležité...
Máš pravdu, že jsem žádné z těchto témat řádně nedokončil. Je to možná proto, že si nejsem úplně jistý, jestli jsem to dělal dobře. A bez možnosti konkrétní realizace jsem to vždy odložil.
Myslíš, že už není možné ta témata uzavřít?
Už od té doby uplynulo moc času a fotografie je vždy trošku časová. Nejsem Koudelka, který dělá obrazy, které fungují jako výtvarná výzva pro řadu dalších lidí. A možná se toho trochu bojím, abych nepřišel na to, že to je ještě nehotovější, než si myslím. Mám asi příliš tendenci svým fotografiím nedávat velkou váhu. Dívám se na sebe spíš s větším despektem než s respektem. Navíc dokumentární fotografie jsou často o událostech a tady se - vyjma let 1968 a 1989 - vůbec nic neudálo.
Kde se pak při té sebekritičnosti a pochybách v tobě bere odvaha učit na FAMU a teď na UMPRUM?
Mé učení vzniklo z potřeby hledat lidi, se kterými by se dal dělat nějaký společný novinářsko-dokumentaristický projekt. A myslím, že tohle umím dobře, a dělám to jak ve sportu, tak ve fotografii. Navíc mě na této práci baví styk s generací, která se dívá na věci jinak, která v něčem trochu reaguje jinak. A ty si tu jinakost vlastně uvědomuješ, když tu reakci vidíš. Získáváš pohled na svět očima jiné generace.
Myslíš, že tví studenti mají jinou hierarchii hodnot než ty?
Trošku ano. Uvedu příklad. Kdysi jsem ukazoval studentům fotografie Mirka Špačka, na kterých je sekvence, kdy se zavírají dveře. Nejdříve jsou otevřené, takže je tam bílý pruh, pak je ten pruh menší a ještě menší a pak je čtvrtá fotografie, která je úplně černá. Říkal jsem jim, že Špaček tmu naexponoval, vyvolal ji a ustálil. Studenti se ptali, proč nevzal černý papír, proč se s tím dělal? Možná, že to brali jako hloupou poctivost staříka. Nebyl jsem si jistý, jestli si ze mě dělají legraci. Ale tady to musím upřesnit. Myslím si, že současní studenti už jsou zase o té poctivosti, kdežto příklad, který jsem tu říkal, byl o generaci, jež poctivost zpochybňovala a kterou bych nazval gorbačovskou. Zarazilo mě, že v 80. letech se objevila generace studentů, která Gorbačova přijala jako téměř mesiáše. Pro mě to byl Rus, který nepřináší nic podstatně nového.
Ty jsi věřil Dubčekovi v roce 1968?
Ze začátku asi ano, ale ne moc dlouho.
Možná že oni byli tenkrát ve stejné situaci. Mládí potřebuje naději a Dubček i Gorbačov ji přinášeli...
Máš pravdu. Mám pocit, že současní studenti se už úplně oblafnout nedají. Doufám.
A co škola a peníze? Na jejich nedostatek si teď všichni stěžují...
Kdybych měl víc peněz, asi bych lépe vybavil ateliér. Problém je, když se něco rozbije. Na jednoho studenta je 1500 korun na celý rok, a to je zoufale málo. Když máš deset studentů, máš 15 tisíc a opravit jeden blesk stojí zrovna tolik. Všechno si studenti musí hradit ze svého.
To je pak velmi drahé studium...
Které studium není drahé? Studovat je drahá záležitost a myslím, že to tak má být. Smůla je jediná, že studenti v Česku nemají možnost půjčky, kterou by spláceli, jako je to v cizině, třeba třicet let. Jsem přesvědčen, že by studenti měli platit školné, protože by si víc vážili studia a také by byl vyvinut větší tlak na kantory. Nevěřím na věci, které jsou zadarmo. Většinou to, co je laciné, za moc nestojí, a to platí i o školách.
Jak hodnotíš českou fotografii na začátku 21. století?
Myslím, že naše špičky jsou srovnatelné se špičkami jinde ve světě. Ale neseme si s sebou to, že jsme z malé země, která není pro nikoho moc zajímavá, a v Americe, Asii, Africe či Austrálii skoro nikdo neví, že existujeme a kde ležíme. Stačí se podívat na výroční číslo časopisu Life. Když si nalistuješ třeba osmašedesátý rok, tak okupace Československa tam vůbec není. Jsou tam z toho roku studentské demonstrace v Německu, Paříži, je tam Vietnam, a my tam nejsme. Z pohledu Ameriky a jiných kontinentů je v druhé půlce minulého století u nás zajímavý jen Václav Havel, odchod Rusů a náš vstup do NATO. Nic víc.
Co bys dnes dělal jinak?
Asi jsem měl být daleko větší buldok. Myslím, že tohle dobře pochopili dva fotografové z naší generace: Jindra Štreit, který dělá kroniku vesnice, a Bohdan Holomíček s jeho fotografickým deníkem.
Kam tedy zařazuješ sám sebe jako fotografa?
To bych raději nechal na někom jiném. Navíc mě to ani moc netrápí a nezajímá, protože tyhle šuplíčky nemám rád. Dokonce byla jedna výstava, kterou uspořádala Anna Fárová - 37 fotografů Na Chmelnici -, a idea byla, že se fotografové rozdělí na ty, kteří manipulují se skutečností a kteří s ní nemanipulují. To znamená na ty, kteří aranžují, a na ty, kteří respektují skutečnost a jenom ji snímají. Mě toto rozdělení vyprovokovalo k tomu, že jsem si řekl, že udělám fotografie, do kterých budu zasahovat, ale ten zásah bude mít přesný účel. Udělal jsem fotografie z alkoholické záchytky, ale nechtěl jsem ukázat tváře lidí. Přemaloval jsem je červenou barvou. Fotografie byly v životní velikosti a tu barvu jsem nechal stékat. Vypadalo to, jako že fotografie krvácejí. Zároveň v tom byla jakási agresivita, která je ve fotografii, zvláště té živé, vždy obsažena. Chtěl jsem tím také jako fotograf říci, že je jedno, kam člověk patří. Dokonce si myslím, že teď to začíná být jedno skoro každému. Třeba Don McCullin, který se proslavil válečnými snímky, začal dělat krajiny a zátiší. Nikomu to nevadí, že změnil styl. Fotografie je velká a silná paní, která to unese.
|
Pavel Štecha |
| Narozen 20. prosince 1944 v Praze. Maturoval na SPŠ zeměměřičské (1963) a absolvoval fotografii na pražské FAMU (1971), kde od pětasedmdesátého roku vedl dokumentaristická cvičení a semináře, od roku 1977 byl tamtéž asistentem, od roku 1990 docentem. Absolvoval stáž ve Finsku a vyučoval ve Stockholmu. Od roku 1994 je vedoucím Ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Fotografuje od roku 1961. O deset let později v Roudnici nad Labem na společné výstavě s Markétou Luskačovou a Ivo Gilem představil svůj diplomový cyklus z domova důchodců u sv. Tomáše v Praze. Roudnická akce měla značný vliv na český fotodokument, nicméně Štecha kromě dvou menších expozic v pražském Činoherním klubu doma samostatně vystavoval až v roce 1992. V 70. a 80. letech spolupracoval s některými nakladatelstvími a časopisy, pořizoval snímky do dokumentaristických filmů. |
 Pavel Štecha: Jmenování 1. československé vlády, 1989. |
 Pavel Štecha: Listopad 1989. |
 Pavel Štecha: Praha, 1979. |
 Pavel Štecha: Otava, 1978. |
 Pavel Štecha: Teplice, 1985. |
 Pavel Štecha: Vojenská přehlídka, 9. 5. 1980. |
 Pavel Štecha: Praha, 1976. |
 Pavel Štecha: Praha, Václavské náměstí, 1989. |
 Pavel Štecha: Praha, srpen 1968. |
 Pavel Štecha: Slapy, z cyklu Majitelé chat, 1970-72. |
 Pavel Štecha: Praha, 17. listopad 1989. |
 Pavel Štecha: Pohřeb Jana Palacha, 1969. |
 Pavel Štecha: Praha, z cyklu Doprava ve městě, 1974-78. |
 Pavel Štecha: Ostrava, Přívoz, 1983. |
