Kdo někdy v posledních letech vyjel autem mimo město, nemohl je minout. Kdo je trochu chytlavý a nechá se dobrou nabídkou strhnout, nemohl dojet do původního cíle. Jsou všude. Řeč je o hnědých dopravních značkách, které u silnice neinzerují nejbližší vesnice nebo benzinky jako jejich starší sestřičky, ale upozorňují na hrady, muzea nebo třeba městské památkové rezervace.
Jsou tu s námi už od roku 2003, ale až letos při dovolenkovém návratu z Českého Krumlova mě to skutečně praštilo do oka. Protože výběr destinací, na které oko šoférovo po cestě padne, je skutečně pestrý. Když minete odbočky na Kleť nebo Dívčí kámen, dalším lákadlem bude zámek Hluboká. Nějaké cedule byly i kolem Vodňan a Protivína (naštěstí ne na elektrárnu Temelín) a pak hned kamenný most v Písku. Nechybějí ani pochmurnější odkazy na historii, na téhle trase třeba památník v Letech.
Takže se vkrádá neodbytná myšlenka. Jak to všechno funguje?
Na všechno je předpis
Nejdříve vhodné cíle vybralo Ministerstvo kultury a agentura CzechTourism, v jejichž kompetenci jsou také případné změny či doplnění stávajícího seznamu. Provozovatelé či zřizovatelé vybraných památek můžou požádat o přidání do stávajícího seznamu, výstavba a údržba značek jsou potom plně v jejich v režii.
Žádost o umístění značek se podává na CzechTourism. „Obsahovat musí i vyjádření příslušných orgánů a institucí, na to existuje i metodický pokyn,“ vysvětluje vedoucí oddělení pro regionální a mezinárodní vztahy CzechTourismu Michal Janeba.
Takže pokud chcete na pamětihodnost odkazovat už z dálnice, musí si k tomu své říct ministerstva dopravy a vnitra, na silnicích první třídy krajský úřad po vyjádření policie, a pokud se k vaší památeční lípě odbočuje z menší silnice, pak si musíte oběhat daný obecní úřad a policii.
Jak je vidět, jednotlivé cíle jsou stylizované podle stejného mustru. I na to pamatuje vydaný metodický pokyn. „Obsahuje jak rozměrové a výrobní parametry, tak seznam piktogramů schválených k použití,“ říká Janeba. O schválení nového loga na značku se opět žádá na Ministerstvu kultury.
Konkrétních kategorií je pětadvacet a zahrnují zámky, hrady, kostely, archeologické lokality, muzea nebo třeba přírodní zajímavosti. Samostatně v seznamu figurují například rozhledny, ale také židovské památky nebo památky vojenské.
Systém určuje i počet značek na jednom úseku nebo to, jak daleko od silnice jsou. „Na dálnici se například cíle vybírají z pásu o šířce dvaceti až pětadvaceti kilometrů na každé straně, u silnic první třídy je to patnáct kilometrů,“ říká Janeba. Což znamená, že když řidič sjede z trasy za památkou, neměl by si příliš zajet. Na dálnicích se navíc smějí označovat jen vyhlášené kulturní, technické nebo přírodní památky a „turistické cíle jasně nadregionálního významu“. Takže opět – pravděpodobně dálnici neopustíte kvůli středověkému hradišťátku, které ve skutečnosti bude připomínat spíš dlouho nezorané pole.
Ne všechno je kultura
Zřejmě první systémově řešené značení turistických cílů minimálně v Evropě zavedla Francie v polovině sedmdesátých let. Protože se princip osvědčil, začal se šířit různě po světě, například v tehdejším západním Německu s tím poprvé přišli v roce 1984.
U nás vydala vláda souhlas s projektem jednotného a plošného značení památek v roce 2000, na konci roku 2002 bylo vyrobeno čtyřicet tisíc prvních tabulek v jednotné variantě z měděného plechu. Konkrétní provedení opět upravují metodické pokyny.
Jenže turista, a hlavně cizinec by se neměl na hnědé cedule příliš upínat, v jednotlivých městech jsou tyhle ukazatele ve správě radnic. A to znamená, že můžou odkazovat i na nemocnice, nádraží nebo... služebny městské policie. A tam aby něco kulturního člověk pohledal.
