Retrospektiva Nan Goldinové, která nese název Budu tvým zrcadlem, podle jedné z nejslavnějších písní Lou Reeda, je tedy k vidění v pražské Galerii Rudolfinum.
Goldinová patří mezi osobnosti, jež znovu zásadně prolomily hranice mezi uměním a životem. Je osobností, pro niž se vlastní zkušenost stává průběžně uměním. Mezi jejími následovníky nalezneme jména jako Jack Peirson, Mark Morrisroe či v poslední době protežovaný německý pozorovatel technoscény Wolfgang Tillmans. Goldinová ovšem ztělesňuje dobu legendární energie, kdy v CBGB hráli Talking Heads, Patti Smithová a B 52's. Byla první, komu stačily barevné momentky pro vytvoření stylu. Je osobní. Teď už nezbývá než podlehnout, anebo se vzepřít autoritě a autenticitě jejího díla.
Když projdeme výstavu důkladně a necháme předsudky vypěstované středoevropsky konzervativní představou o umění v šatně, shledáme, že to, co trochu mechanicky říkává o své práci, platí. Její momentky na cibachromu přes řadu brutálních, vyzývavých a drsně milostných skutečných "námětů" mluví řečí lásky a účasti. Chladnou toleranci jako módní ohnisko filozofických rozprav, politických výzev a publicistické rétoriky posledních let v nich nenajdeme. Nemůžeme chtít, aby její způsob života všichni akceptovali. V zobrazených postojích, gestech, situacích a reakcích však pokaždé identifikujeme něco obecně lidského - něco, co většina vždy tají, skrývá či zahaluje společenským oděvem.
Svět klubů, večírků, drog, svět, který obývají lidé: guyové, transvestité, bisexuálové, dračí královny, hvězdy alternativních filmů, rockeři, galeristé, umělci i političtí aktivisté. Jejich filmově postavené osobní příběhy, jež se proplétají s vlastním životem a dílem Nan Goldinové, tiše určuje série věnovaná Cookie Muellerové, autorčině přítelkyni, která zemřela na AIDS. Zranění způsobená v euforii i agresi, obličeje a postavy poznamenané nároky, jež na fyzickou schránku kladou osvobozující zkušenosti sexu, drog a rock'n'rollu, soustředěné a smířené výrazy těch, kterým z intenzivního života na hraně zbývá jen několik klidných a unavených týdnů. Portréty ve vlaku, v neurčitém prostoru mezi dvěma zastávkami či lehce nahozené, rozostřeně viděné krajiny - jako když se po hodně dlouhém flámu probíráte do jasného dne.
Ty snímky se vyznačují rafinovanými konstelacemi barev a téměř neuvěřitelně malířskou kompozicí. Jsou výsledkem tisíců a tisíců zmáčknutí spouště, dlouhých let společné existence a trpělivého třídění fotek, jež se nakonec nenásilně řadí do několika žánrových či tematických okruhů: autoportréty, dvojice, sebrané večírky, vybrané hádky, dny v Tokiju, čekání na smrt. "Živelné" konstanty v podobě snímků se zrcadlem, záběrů z koupelen či hotelových pokojů pak zpevňují vynikající celek, jehož klíčový prvek tvoří diaprojekce - bohužel v případě pražské reprízy umístěný o podlaží níž v Malé galerii.
Nan Goldinová: Budu tvým zrcadlem. Galerie Rudolfinum v Praze. Výstava se koná do 14. března.
Goldinová patří mezi osobnosti, jež znovu zásadně prolomily hranice mezi uměním a životem. Je osobností, pro niž se vlastní zkušenost stává průběžně uměním. Mezi jejími následovníky nalezneme jména jako Jack Peirson, Mark Morrisroe či v poslední době protežovaný německý pozorovatel technoscény Wolfgang Tillmans. Goldinová ovšem ztělesňuje dobu legendární energie, kdy v CBGB hráli Talking Heads, Patti Smithová a B 52's. Byla první, komu stačily barevné momentky pro vytvoření stylu. Je osobní. Teď už nezbývá než podlehnout, anebo se vzepřít autoritě a autenticitě jejího díla.
Když projdeme výstavu důkladně a necháme předsudky vypěstované středoevropsky konzervativní představou o umění v šatně, shledáme, že to, co trochu mechanicky říkává o své práci, platí. Její momentky na cibachromu přes řadu brutálních, vyzývavých a drsně milostných skutečných "námětů" mluví řečí lásky a účasti. Chladnou toleranci jako módní ohnisko filozofických rozprav, politických výzev a publicistické rétoriky posledních let v nich nenajdeme. Nemůžeme chtít, aby její způsob života všichni akceptovali. V zobrazených postojích, gestech, situacích a reakcích však pokaždé identifikujeme něco obecně lidského - něco, co většina vždy tají, skrývá či zahaluje společenským oděvem.
Svět klubů, večírků, drog, svět, který obývají lidé: guyové, transvestité, bisexuálové, dračí královny, hvězdy alternativních filmů, rockeři, galeristé, umělci i političtí aktivisté. Jejich filmově postavené osobní příběhy, jež se proplétají s vlastním životem a dílem Nan Goldinové, tiše určuje série věnovaná Cookie Muellerové, autorčině přítelkyni, která zemřela na AIDS. Zranění způsobená v euforii i agresi, obličeje a postavy poznamenané nároky, jež na fyzickou schránku kladou osvobozující zkušenosti sexu, drog a rock'n'rollu, soustředěné a smířené výrazy těch, kterým z intenzivního života na hraně zbývá jen několik klidných a unavených týdnů. Portréty ve vlaku, v neurčitém prostoru mezi dvěma zastávkami či lehce nahozené, rozostřeně viděné krajiny - jako když se po hodně dlouhém flámu probíráte do jasného dne.
Ty snímky se vyznačují rafinovanými konstelacemi barev a téměř neuvěřitelně malířskou kompozicí. Jsou výsledkem tisíců a tisíců zmáčknutí spouště, dlouhých let společné existence a trpělivého třídění fotek, jež se nakonec nenásilně řadí do několika žánrových či tematických okruhů: autoportréty, dvojice, sebrané večírky, vybrané hádky, dny v Tokiju, čekání na smrt. "Živelné" konstanty v podobě snímků se zrcadlem, záběrů z koupelen či hotelových pokojů pak zpevňují vynikající celek, jehož klíčový prvek tvoří diaprojekce - bohužel v případě pražské reprízy umístěný o podlaží níž v Malé galerii.
Nan Goldinová: Budu tvým zrcadlem. Galerie Rudolfinum v Praze. Výstava se koná do 14. března.
 Nan Goldin. |
 Misty and Jimmy Paulette in a taxi, NYC, 1991. |
 Ryan in the tub, Provincetown, 1976. |
 Kana on the phone, Tokyo, 1994. |
 Self-portrait on my bed, Berlin, 1994. |
 Kee with tattoo, Tokyo, 1994. |
 The Hug, 1980. |
 Mark tattooing Mark, Boston, 1978. |
 Bruce on the Bowery, NYC, 1996. |
 Vickys bedroom, NYC, 1980. |
 Max, Muffy and Peter on Sharons birthday party, Provincetown, 1976 |
 C.Z. and Max on the beach, Truro, MA, 1976 |
