Nan Goldin udělala z momentky velké umění

- Žena, která přežila "osvobozující peklo" bohémy a undergroundu sedmdesátých let. Holka, co viděla Velvet Underground dřív, než měla řidičák. Barmanka z Tin Pan Alley, kde se konala její první diaprojekce doprovázená hudbou. Člověk, který možná neumí být sám. Umělkyně, jež rozšiřuje hranice soukromí, ale nechává se fotografovat jen svými přáteli. Autorka, jež si je dobře vědoma toho, že ovlivnila dvě generace fotografů.
Retrospektiva Nan Goldinové, která nese název Budu tvým zrcadlem, podle jedné z nejslavnějších písní Lou Reeda, je tedy k vidění v pražské Galerii Rudolfinum.
Goldinová patří mezi osobnosti, jež znovu zásadně prolomily hranice mezi uměním a životem. Je osobností, pro niž se vlastní zkušenost stává průběžně uměním. Mezi jejími následovníky nalezneme jména jako Jack Peirson, Mark Morrisroe či v poslední době protežovaný německý pozorovatel technoscény Wolfgang Tillmans. Goldinová ovšem ztělesňuje dobu legendární energie, kdy v CBGB hráli Talking Heads, Patti Smithová a B 52's. Byla první, komu stačily barevné momentky pro vytvoření stylu. Je osobní. Teď už nezbývá než podlehnout, anebo se vzepřít autoritě a autenticitě jejího díla.
Když projdeme výstavu důkladně a necháme předsudky vypěstované středoevropsky konzervativní představou o umění v šatně, shledáme, že to, co trochu mechanicky říkává o své práci, platí. Její momentky na cibachromu přes řadu brutálních, vyzývavých a drsně milostných skutečných "námětů" mluví řečí lásky a účasti. Chladnou toleranci jako módní ohnisko filozofických rozprav, politických výzev a publicistické rétoriky posledních let v nich nenajdeme. Nemůžeme chtít, aby její způsob života všichni akceptovali. V zobrazených postojích, gestech, situacích a reakcích však pokaždé identifikujeme něco obecně lidského - něco, co většina vždy tají, skrývá či zahaluje společenským oděvem.
Svět klubů, večírků, drog, svět, který obývají lidé: guyové, transvestité, bisexuálové, dračí královny, hvězdy alternativních filmů, rockeři, galeristé, umělci i političtí aktivisté. Jejich filmově postavené osobní příběhy, jež se proplétají s vlastním životem a dílem Nan Goldinové, tiše určuje série věnovaná Cookie Muellerové, autorčině přítelkyni, která zemřela na AIDS. Zranění způsobená v euforii i agresi, obličeje a postavy poznamenané nároky, jež na fyzickou schránku kladou osvobozující zkušenosti sexu, drog a rock'n'rollu, soustředěné a smířené výrazy těch, kterým z intenzivního života na hraně zbývá jen několik klidných a unavených týdnů. Portréty ve vlaku, v neurčitém prostoru mezi dvěma zastávkami či lehce nahozené, rozostřeně viděné krajiny - jako když se po hodně dlouhém flámu probíráte do jasného dne.
Ty snímky se vyznačují rafinovanými konstelacemi barev a téměř neuvěřitelně malířskou kompozicí. Jsou výsledkem tisíců a tisíců zmáčknutí spouště, dlouhých let společné existence a trpělivého třídění fotek, jež se nakonec nenásilně řadí do několika žánrových či tematických okruhů: autoportréty, dvojice, sebrané večírky, vybrané hádky, dny v Tokiju, čekání na smrt. "Živelné" konstanty v podobě snímků se zrcadlem, záběrů z koupelen či hotelových pokojů pak zpevňují vynikající celek, jehož klíčový prvek tvoří diaprojekce - bohužel v případě pražské reprízy umístěný o podlaží níž v Malé galerii.

Nan Goldinová: Budu tvým zrcadlem. Galerie Rudolfinum v Praze. Výstava se koná do 14. března.

Nan Goldin.

Misty and Jimmy Paulette in a taxi, NYC, 1991.

Ryan in the tub, Provincetown, 1976.

Kana on the phone, Tokyo, 1994.

Self-portrait on my bed, Berlin, 1994.

Kee with tattoo, Tokyo, 1994.

The Hug, 1980.

Mark tattooing Mark, Boston, 1978.

Bruce on the Bowery, NYC, 1996.

Vickys bedroom, NYC, 1980.

Max, Muffy and Peter on Sharons birthday party, Provincetown, 1976

C.Z. and Max on the beach, Truro, MA, 1976