Komunikace na prahu tisíciletí

- "Původně bylo naším cílem věnovat se jen kultuře, ale za čas jsme si uvědomili, že se prostředntictvím našich projektů vyjadřujeme k různým sociálním a politickým otázkám. Na všech těchto akcích také spolupracujeme s celou řadou mladých lidí, jejichž názory se nějakým způsobem ještě formují. Je dobré, že spolu komunikují lidé různých uměleckých profesí a všech věkových kategorií, protože se tím my i ti ostatní pořád učíme.Chtěli bychom čelit paranoie z konkurenčního prostředí a naopak se snažit s lidmi spolupracovat," říká Honza Mayer, který stojí v čele Linhartovy nadace.

Jakým způsobem a kdy vznikla Linhartova nadace?
Lidé, kteří pracují v Linhartově nadaci, amají hlavně umělecké profese. Je mezi námi mnoho architektů. Vlastně jsme se sešli v roce 1987 při rekonstrukci zámeckého parku v Dolních Počernicích. Jelikož z toho pro nás neplynuly žádné velké finanční zisky, tak jsme si tak říkali: Co my to tu vlastně děláme, my fungujeme jako nějaká nadace. V tu chvíli se nám ten nápad natolik zalíbil, že jsme začali o založení nadace vážně uvažovat. Nejdříve jsme fungovali pouze neoficiálně, ale postupem času jsme potřebovali pro své projekty nějakou pevnou osu a hlavně stabilní prostory.

Našli jste tedy prostor Roxy, jak jste se k němu dostali?
Spojili jsme se se skupinami podobného ražení a někdy po revoluci jsme udělali manifestaci na Staroměstkém náměstí, kam přišla spousta lidí, dokonce i prezident Havel. Byla nám nabídnuta řada budov a mezi nimi i Roxy, které jsme si po uvážení vybrali.

O tomto prostoru kolují různé zvěsti, jaká je vlastně jeho historie?
Tento prostor se snad od počátku jmenoval Roxy, my jsme přidali pouze - experimentální prostor. Původně patřil nějaké židovské rodině, která ho už před válkou využívala k různým společenským akcím, proto se mu v té době říkalo Lidový dům. Tato rodina se však po válce už v Čechách neobjevila a tento prostor získala FAMU jako své ateliéry. Lidé z FAMU však nechali Roxy značně zchátrat, takže, když jsme ho dostali do rukou my, tak se už deset let nepoužíval a byl celý zatopený vodou. Trvalo nám dlouho než jsme ten prostor dali dohromady a navrátili mu dřívějšího ducha, kterého měl už před válkou. Nyní je Roxy majetkem Židovské obce a my ho máme v pronájmu.

Chcete v Roxy dělat ještě nějaké architektonické změny?
Chceme, aby ten prostor zůstal takový jaký je, prostě syrový. Snažíme se investovat spíš do jednotlivých atmosfér pomocí malých příležitostných úprav. Nedávno tu probíhal divadelní festival Derevo, tak jsme nastavili pódium a rázem šlo o úplně jiné prostředí. Je lepší si s tím takto umět pohrát, než dělat nějaké velké úpravy.

Spousta lidí si často zaměňuje pojmy Linhartova nadace a Roxy, a.s., jak spolu vlastně souvisí?
Lihnartova nadace je výhradním majitelem práv na dlouhodobý pronájem Roxy. Nadační zákon však zakazuje provozovat některé výdělečné činnosti, což nám na jednu stranu zkomplikovalo situaci, ale na druhou stranu nám to pomohlo dotvořit systém celého fungování. Založili jsme tedy akciovou společnost Roxy, která prostor provozuje a zajišťuje některé akce jako například taneční party. Samozřejmě spolu ve všem spolupracujeme.

Jak vnímáte růrnorodost akcí, kdy jeden den přijde na divadlo sto lidí a druhý den přijde tisíc lidí na party?
My jsme vždy chtěli spojit kulturu a zábavu dohromady, což se myslím stalo. V Linhartově nadaci jsou sice starší lidé, ale všichni jsme odchovaný na muzice a na tancování a tento druh zábavy je pro všechny pořád důležitý. Taneční party jsou pro lidi, kteří si chtějí po tom celotýdenním shonu někde zařádit. Navíc se to netýká jen těch mladých lidí, protože na party do Roxy chodí i starší lidé, kteří se pohybují kolem Roxy v jiných uměleckých sférách. Tím však dochází k propojení mezi různými lidmi a o to nám jde.

Na vašich akcích pořádaných v Roxy, ale i jinde, spolupracuje celá řada lidí, jak dohromady dokážete vytvořit jeden celek?
Snažíme se to brát jako nějaký rituál, například jako vytváření mandaly. Mandala je jedním z tibetských rituálů, při kterém se spojují jednotlivé síly a symboly a ty se pak předávají celému světu. Pro nás je to také energetická koncentrační záležitost, v níž věříme. Vyjasnit si cíle a pak se společně koncentrovat, aby vznikl nějaký obrázek a ten už není jen pro nás, ale hlavně pro to okolí.

Máte za sebou celou řadu projektů, počínaje mezinárodním festivalem Totalitní zóna u Stalina, přes Festival z ruin pořádaný českými umělci v Kalifornii a před několika dny jste otevřeli multimediální galerii No. D. Vnímáte to jako výchozí bod pro vstup do nového tisíciletí?
Dlouho jsme váhali, kdy a jak se začít věnovat umění nových médií. Možná to není náhoda, že jsme s tím začali zrovna na prahu nového tisíciletí. Hlavně jsme pro to chtěli otevřít nový a světlejší prostor, v němž by některé věci vynikly více než v Roxy. Tato audiovizuální výstava přináší do českého prostředí něco nového a jak je vidět, lidi to zajímá. Postupem času chceme prostor galerie připojit na internet, aby se sem mohl podívat opravdu každý. Budeme se snažit tento prostor využít i pro různá sympozia a všechny možné kulturní akce. Internet nám pomůže při navazování komunikace nejen s českou, ale i s celosvětovou veřejností.