Jiří Jeníček se dočkal první samostatné výstavy

PRAHA - Uměleckoprůmyslové muzeum ve své Galerii Josefa Sudka na malostranském Úvoze systematicky vystavuje nepříliš prezentovanou část tvorby fotografů známých, nebo představuje tvůrce pozapomenuté. Nyní došlo na fotografa, filmaře, teoretika a neúnavného polemika Jiřího Jeníčka (1895-1963). Osmatřicet let po jeho smrti.

První světovou válku strávil Jeníček tak jako Sudek na italské frontě. Po návratu do vzniklého Československa se stal vojákem z povolání a odjel na Slovensko bojovat proti Maďarům. Tam byl v červnu 1919 vážně zraněn u Krompachu. Do amatérského fotografického hnutí se zapojil právě na Slovensku, kde žil v posádkových městech. První práce mu otiskl počátkem 20. let časopis Rozhledy fotografa amatéra. Jeníčka v té době fascinovaly měkce kreslící objektivy používané D. J. Růžičkou. V roce 1929 byl přeložen do Prahy a přidělen do Vojenského technického ústavu jako přednosta filmové skupiny. Fotografie prvorepublikové armády mu publikoval Pestrý týden, Ozvěny a další časopisy. V nich, stejně jako ve volné tvorbě, se odráží tendence nové věcnosti a funkcionalismu. Od poloviny 30. let pak Jeníček programově prosazuje "intelektualizaci a aktualizaci fotografie" - sondování městského života, podobné sociálně-výtvarným pochůzkám Eugene Atgeta. Ve svých teoretických statích se Jeníček nebál polemizovat s Českým klubem fotografů amatérů (ač byl sám členem) a kritizoval i kvalitu pražských mezinárodních fotografických salonů. Jeho cit pro výběr podstatných autorů se ukázal v roce 1936: tehdy spolu s Lubomírem Linhartem uspořádal Mezinárodní výstavu fotografie v Mánesu s 608 pracemi českých i světových fotografů včetně Mana Raye, Alexandra Rodčenka či László Moholy-Nagye. Nikdy předtím ani potom u nás nebyla k vidění tak kvalitní fotografická přehlídka.

V tvorbě se dál soustředil na armádu; v roce 1938 nafotografoval pro monumentální knihu Dvacet let čs. armády v osvobozeném státě 72 záběrů doplněných o texty Edvarda Beneše a prominentních velitelů. Díky impozantním fotografiím a grafické úpravě Ladislava Sutnara se kniha stala jednou z nejzásadnějších obrazových publikací meziválečného Československa. V roce 1947 Jeníčkovi vyšly dvě teoretické knihy, které inspirovaly následnou generaci tzv. "živé fotografie": Úvahy o fotografii a Fotografie jako zření světa a života. Do armádní výslužby byl definitivně poslán na podzim 1948 kvůli své politické "neangažovanosti". Při stěhování na venkov mu shořel skoro celý archiv.

Na konci 50. let psal do Československé fotografie o komunisty tabuizovaných jménech moderní fotografie a prorocky i o nastupující zpravodajské agentuře Magnum. V roce 1957 na stejném místě uplynulé období označil jako "velkoinkvizitorskou dobu v české fotografii". O pět let později mu Anna Fárová vydala útlou monografii.

"Jeníčkovi musíme přičíst ke cti, že se i jako starý pán zajímal o naši mladou fotografii a dokázal rozpoznat budoucí velké talenty," říká kurátor nynější výstavy Jan Mlčoch. Jeníček Josefu Koudelkovi v roce 1961 otevřel první výstavu v Divadle Semafor, zajímal se o dílo Miloně Novotného nebo Clifforda Seidlinga. Koudelka po Jeníčkově smrti získal z jeho pozůstalosti širokoúhlý objektiv, kterým později pořídil proslulý cyklus Cikáni.

Navzdory výše napsanému je ovšem komorní výstava v Galerii Josefa Sudka (důraz klade na mimoarmádní tvorbu) první samostatnou expozicí Jiřího Jeníčka. Trvá do 25. listopadu.

Fotografie Jiřího Jeníčka s názvem Tři z roku 1959 je zapůjčena z archivu Umělecko-průmyslového muzea.

Fotografie s názvem Použití umělé mlhy od Jiřího Jeníčka z knihy Dvacet let čs. armády v osvobozeném státě (Orbis, Praha 1938).

Slavný snímek Kavárna, bar, denně tanec vznikl v roce 1948.

Fotografie Pekárna z knihy Dvacet let čs. armády v osvobozeném státě.

Snímek s názvem Detail moždíře.

Snímek Na staveništi z roku 1955 zapůjčilo České centrum fotografie.

Úvodní fotografie v knize Dvacet let čs. armády v osvobozeném státě.