Rodina žila v chudobě a dluzích, bratr trpěl záchvaty epilepsie, dvě sestry se utopily. Přes tíživou situaci se tam pěstovala láska k jazyku a literatuře, psaní básní prý bylo "rodinným zvykem" a "slova byla ctěna coby kouzelné nástroje".
Po vleklé nemoci se Janet ve 23 letech přihlásila do ústavu pro duševně choré a během osmiletého pobytu podstoupila více než 200 elektrických šoků. Lékaři navrhovali lobotomii, operace však byla zrušena poté, co Frameová za sbírku povídek získala literární cenu.
V polovině 50. let jí na londýnské klinice sdělili, že schizofrenií netrpěla - je jen extrémně uzavřenou ženou. Frameová se pak na sedm let usadila v Británii. Je autorkou 11 románů, pěti povídkových sbírek a knihy veršů.
Její postavy charakterizuje napětí mezi pocity bezpečí a ohrožení. Vedle autobiografie je nejznámější román Život v Maniototo (1979). Roku 1986 jmenovala Americká akademie umění a literatury Frameovou čestným členem: "Jak se její dílo rozrůstalo, člověk začínal chápat, že nejde jen o sérii výjimečných pohledů do myšlenek a bolesti, ale i o vynikající analýzu lidského vědomí v kontextu přirozeného světa."
 Podle třídílné autobiografie Novozélanďanky Janet Frameové vznikl film Anděl u mého stolu. |
