Pod názvem Mimochodem je vydalo Argo ve výtečném překladu Michaela Žantovského, jenž ctí odstíny živého jazyka od spisovného přes hovorový po židovské výrazy, a byť autor popsal na tři sta padesát stránek, čtou se lehce nejen milovníkům jeho smutných komedií.
Tím spíše, že Allen sám opakovaně popírá svou pověst. „Nejenže nejsem intelektuál, ale není se mnou na večírcích žádná legrace,“ tvrdí. Když uvažuje, jak ze zdravého, hýčkaného sportovce vyrostla „nervózní, ustrašená, přecitlivělá troska“, vidí zlom ve svých pěti letech, kdy si začal uvědomovat vlastní smrtelnost. „Tak moment, o tom mi nikdo neřekl, prosil bych peníze zpátky!“
Drasticky upřímně vyvrací domněnky o své vzdělanosti včetně výčtu knih a filmů, jež dodnes nezná; číst začal, jenom aby si získal dívky s intelektuálními sklony, jinak prý nemá „žádné hluboké postřehy, žádné vznešené myšlenky“.
Poctivě líčí, jak se nenaučil řídit ani vařit, pouze sebe viní jak z rozpadu prvních manželství, tak z tvůrčích omylů: „Pokud ty filmy nejsou lepší, je to jen a jen moje vina.“ Své propadáky ironizuje – „Vyšla i jedna pochvalná recenze v Drůbežářských listech“.
Říká si „obchodníček s chichotáním“ či „tichý, zdvořilý, slušný filmař, ale žádný Kurosawa“ a bez mučení přiznává, že při natáčení se nezdržuje zkoušením ani opakováním záběrů, protože už chce být doma u televize a sledovat basketbal.
Má filmy rád, ale na rozdíl od velikánů prý postrádá zanícení a ani Bergmana zase neuctíval natolik, aby za ním letěl „malinkým letadlem na ostrov plný ovcí, který patří Rusům, a obědval jogurt“.
Sebeklamem Allen vskutku netrpí, spíše sebemrskačstvím včetně fóbií ze společnosti, z přírody a návratů, nadto zastává názor, že posedlost vlastní osobou „je zrádný žrout času“. Přesto udělá výjimku.
Paměti Mimochodem totiž obsahují vlastně dvě knihy v jedné. První se týká běhu času a lidí, jež potkal, kde autor ukáže dar trefných charakteristik – jednu ze svých múz a celoživotní kamarádku Diane Keatonovou nazývá „veteránkou blešáku a tuňákových pomazánek“.
Druhá, zevrubná, navíc až úzkostlivě objektivizovaná se týká aféry, kdy jej někdejší partnerka Mia Farrowová nařkla ze sexuálního zneužití tehdy sedmileté adoptivní dcerky Dylan v odvetě za vztah, který navázal s její rovněž adoptivní, již zletilou dcerou Soon-Yi, nyní Allenovou manželkou.
MimochodemAutor Woody Allen, překlad Michael Žantovský, vydalo Argo |
Varovné signály, které přehlížel, odborné posudky, výpovědi svědků, všechno se kloní k jeho nevině, ale hlavně z každé řádky prosakuje stálá bolest, smutek, ublíženost.
Narušuje stavbu, když se k aféře znovu a znovu vrací; opakuje se, ač pro nedávné oživení kauzy má nadhled „nejnovějších vědeckých objevů, že žena má vždycky pravdu“, a v pozici vyvrhela vidí výhodu, že „nemusí zachraňovat velryby“.
Ale byť „první“ knihu končí vyrovnaně, ve „druhé“ zjišťuje, že „jakmile vás jednou někdo pošpiní, jste zranitelní do smrti“. A to už není bonmot.
