Takřka celý loňský rok si musela Amerika počkat na literární událost tamní scény. V jeho průběhu vydaly své nové práce takové hvězdy, jako jsou Toni Morrisonová, Cormac McCarthy, John Updike, Philip Roth, Gore Vidal, Jay McInerney, John Irving nebo také Tom Glancy a Stephen King. Ale ani jedna z knih nebyla již dopředu tak ostře sledována, tak napjatě očekávána, jako nový román Toma Wolfea s názvem A Mann in Full. A co více: když sedmisetstránkový román v listopadu konečně udeřil na knižní pulty, ony naděje a všechna očekávání se změnily v takřka jednoznačný aplaus. Čtenářský - kniha se okamžitě pevně usadila na prvních místech prodejních žebříčků - i kritický. Drtivá většina recenzentů se shoduje, že Tom Wolfe, "americký Dickens", jak jej kdosi nazval, znovu velmi osobitě a skvěle promluvil do americké poválečné literatury.
Sedmašedesátiletý Tom Wolfe tak učinil po dlouhých jedenácti letech, která uplynula od vydání jeho předchozí prózy a zároveň románové prvotiny Ohňostroj marnosti. Tehdy kritika označila román, který vydal česky v roce 1992 Odeon v překladu Pavla Dominika, za dílo, "v němž autor zachytil samu esenci 80. let v Americe". Wolfe si tenkrát, v roce 1987, chvíli počkal na ohlas své knihy, a pak otiskl v Harper magazinu manifest, v němž vyzval své kolegy spisovatele, aby "skončili se svými literárními esoterickými experimenty a snažili se prostě jen realisticky popsat okolní bizarní a úžasný svět".
Tento provokativní šťouchanec - byť přišel od autora jediného beletristického díla - měl svoji logiku a oprávnění. Nejen proto, že Tom Wolfe vždycky provokoval a dráždil, ale hlavně kvůli tomu, že spisovatel nemusel nikomu dokazovat, že právě on umí svět kolem sebe přenést na papír tak věrně jako málokdo jiný. Wolfe v té době už totiž byl jedním - a z dnešního pohledu možná vůbec nejvýraznějším - představitelem "nového žurnalismu". Tedy publicistického stylu, jehož autoři uvedli v brizantních šedesátých let do novinařiny beletristické postupy - dlouhé dialogy, střídání v osobě vypravěče, detailní popisy scén, lidí a situací. Wolfe takto například ve své knize The Electric Kool-Acid Test z roku 1968 (do češtiny ji v současné době překládá Iva Pekárková) skvěle zachytil život a duchovní atmosféru psychedelické "LSD" scény západního pobřeží 60. let, když předtím v terénu sledoval spanilé jízdy Kena Keseyho a jeho skupiny Merry Pranksters. Za svoji knižní "novožurnalistickou reportáž" s názvem Right Stuff, popisující první roky amerického vesmírného programu, zase Wolfe obdržel v roce 1970 prestižní Národní knižní cenu a do učebnic žurnalistiky vstoupila například i jeho reportáž s názvem Radical Chic, v níž nemilosrdně sarkasticky rozebral newyorský dobročinný večírek Leonarda Bernsteina na podporu Černých panterů.
Ostatně i Wolfeův první článek, který kritika řadí právě k novému žurnalismu a jenž vyšel v roce 1963 v časopise Esquire, se zapsal do dějin americké žurnalistiky. Wolfe tehdy strávil několik týdnů v Kalifornii, kde sbíral materiál pro článek o tamních obchodnících s auty, ale když měl přinést hotové dílko, tak oznámil redakci, že má "spisovatelský blok" a že může doručit akorát své terénní poznámky k dalšímu zpracování. Stalo se. Jenže v redakci nemuseli - kromě oslovení Milý Byrone! (Byron Dobell byl šéfredaktor) - měnit na devětačtyřiceti rukopisných stranách jeho "poznámek" ani čárku a kompletně je otiskli. A zrodil se nový žurnalismus.
Byl-li Wolfeův první román Ohňostroj marnosti tvrdým, avšak pravdivě odpozorovaným obrazem Ney Yorku, pak nyní se Wolfe literárně přesunul do Atlanty. O Ohňostroji marnosti, jehož ústřední postava Sherman McCoy se propadá z burzovního šviháka Wall Streetu do zneužívaného politického póvlu, kritika psala, že kniha je "brilantní evokací třídní a společenské struktury New Yorku, jeho arogance, heterogenity, nesnášenlivosti, šílenosti". A ani Atlanta, symbol poválečného vzestupu amerického jihu, to - zdá se - nemá ve Wolfeově novém románu A Man in Full lehké. Hlavním protagonistou je tentokrát Charlie Croker, obchodník s nemovitostmi. Avšak krachující podnikatel se ve snaze odvrátit vlastní pád zaplétá do kolotoče politických "známostí" ve stylu ruka ruku myje. A první živá odezva z Atlanty? Tamní byznysmeni zrušili přednášku, na kterou Toma Wolfea předtím sami pozvali.
Sedmašedesátiletý Tom Wolfe tak učinil po dlouhých jedenácti letech, která uplynula od vydání jeho předchozí prózy a zároveň románové prvotiny Ohňostroj marnosti. Tehdy kritika označila román, který vydal česky v roce 1992 Odeon v překladu Pavla Dominika, za dílo, "v němž autor zachytil samu esenci 80. let v Americe". Wolfe si tenkrát, v roce 1987, chvíli počkal na ohlas své knihy, a pak otiskl v Harper magazinu manifest, v němž vyzval své kolegy spisovatele, aby "skončili se svými literárními esoterickými experimenty a snažili se prostě jen realisticky popsat okolní bizarní a úžasný svět".
Tento provokativní šťouchanec - byť přišel od autora jediného beletristického díla - měl svoji logiku a oprávnění. Nejen proto, že Tom Wolfe vždycky provokoval a dráždil, ale hlavně kvůli tomu, že spisovatel nemusel nikomu dokazovat, že právě on umí svět kolem sebe přenést na papír tak věrně jako málokdo jiný. Wolfe v té době už totiž byl jedním - a z dnešního pohledu možná vůbec nejvýraznějším - představitelem "nového žurnalismu". Tedy publicistického stylu, jehož autoři uvedli v brizantních šedesátých let do novinařiny beletristické postupy - dlouhé dialogy, střídání v osobě vypravěče, detailní popisy scén, lidí a situací. Wolfe takto například ve své knize The Electric Kool-Acid Test z roku 1968 (do češtiny ji v současné době překládá Iva Pekárková) skvěle zachytil život a duchovní atmosféru psychedelické "LSD" scény západního pobřeží 60. let, když předtím v terénu sledoval spanilé jízdy Kena Keseyho a jeho skupiny Merry Pranksters. Za svoji knižní "novožurnalistickou reportáž" s názvem Right Stuff, popisující první roky amerického vesmírného programu, zase Wolfe obdržel v roce 1970 prestižní Národní knižní cenu a do učebnic žurnalistiky vstoupila například i jeho reportáž s názvem Radical Chic, v níž nemilosrdně sarkasticky rozebral newyorský dobročinný večírek Leonarda Bernsteina na podporu Černých panterů.
Ostatně i Wolfeův první článek, který kritika řadí právě k novému žurnalismu a jenž vyšel v roce 1963 v časopise Esquire, se zapsal do dějin americké žurnalistiky. Wolfe tehdy strávil několik týdnů v Kalifornii, kde sbíral materiál pro článek o tamních obchodnících s auty, ale když měl přinést hotové dílko, tak oznámil redakci, že má "spisovatelský blok" a že může doručit akorát své terénní poznámky k dalšímu zpracování. Stalo se. Jenže v redakci nemuseli - kromě oslovení Milý Byrone! (Byron Dobell byl šéfredaktor) - měnit na devětačtyřiceti rukopisných stranách jeho "poznámek" ani čárku a kompletně je otiskli. A zrodil se nový žurnalismus.
Byl-li Wolfeův první román Ohňostroj marnosti tvrdým, avšak pravdivě odpozorovaným obrazem Ney Yorku, pak nyní se Wolfe literárně přesunul do Atlanty. O Ohňostroji marnosti, jehož ústřední postava Sherman McCoy se propadá z burzovního šviháka Wall Streetu do zneužívaného politického póvlu, kritika psala, že kniha je "brilantní evokací třídní a společenské struktury New Yorku, jeho arogance, heterogenity, nesnášenlivosti, šílenosti". A ani Atlanta, symbol poválečného vzestupu amerického jihu, to - zdá se - nemá ve Wolfeově novém románu A Man in Full lehké. Hlavním protagonistou je tentokrát Charlie Croker, obchodník s nemovitostmi. Avšak krachující podnikatel se ve snaze odvrátit vlastní pád zaplétá do kolotoče politických "známostí" ve stylu ruka ruku myje. A první živá odezva z Atlanty? Tamní byznysmeni zrušili přednášku, na kterou Toma Wolfea předtím sami pozvali.
