Vonnegutův tabák je mimořádně kvalitní

Nadobyčej výstižný, lehce ironizující portrét amerického spisovatele Kurta Vonneguta z dílny kreslíře Respektu Pavla Reisenauera přitáhne oko ke knize autorových povídek Tabatěrka z Bagomba. Tyto texty vznikaly v letech 1954-1961 pro masově čtené časopisy. Všechny mají jak pevnou časovou linii, tak poutavou zápletku vrcholící pointou (jak si v roce 1982 autor s nadsázkou postěžoval v eseji Osudy horší než smrt, programově intelektuálské periodikum New Yorker mu nikdy neotisklo ani ň).

Kurt Vonnegut: Tabatěrka z Bagomba - Obálka knihy Kurta Vonneguta Tabatěrka z Bagomba. | foto: Argo

Postavy i promluvy autora zde užívají slova konkrétní a hovorová. Komunikuje se tu běžným jazykem střední třídy - k čemuž spisovatel v článku Jak psát stylově z roku 1981 podotkl, že vlastnímu psaní věří nejvíce, když se vyjadřuje jako člověk z Indianapolis, kým také vlastně je. Některé povídky se ostatně i dilematům americké střední třídy ve věku konzumu a uniformity přímo věnují; jiné se vracejí ke druhé světové válce (opírají se o autorovy zkušenosti ještě předtím, než je v roce 1969 umělecky finálně uchopil románem Jatka č. 5). A další čísla knihy náležejí k žánru sci-fi, který Vonnegut později pěstoval a kultivovanému v rozsáhlejších formách - viz prózy Sirény z Titanu, Snídaně šampionů či Časotřesení.

Kurt Vonnegut:
Tabatěrka z Bagomba

Přeložil Jiří Popel

Argo, Praha 2001

286 stran, náklad 3000 výtisků

Cena 259 korun

Pokud se příběhů z amerického života týče, jednou si na paškál berou přetrvávající mýtus ideální komunity - městečka, kde se všichni znají, všichni jsou šťastní a nikdy se tam nic neděje, jindy úřednickou rutinu a vzrůstající roli financí a investic, pak zase povídky tematizují prohlubující se propast mezi generacemi a tak dále. Pod povrchem dřímají závažné společenské problémy, derou se však na světlo vpravdě literárně, skrze pasáž či epizodu. V Irwinově kouzelné lampě je to rasová nerovnost, ve Šmolkově modrém žihadle ohromné majetkové rozdíly a v Tabatěrce z Bagomba či v Anonymních ctitelích latentní nespokojenost žen-matek, manželek a hospodyň se svým údělem v domácnosti. Vonnegut má cit pro detail a přesné pojmenování. Příklad: muž sám sebe vnímající jako patriarchu "umocnil svou odpovědnost při vyhlížení z okna tím, že zvedl nohu a opřel svou obrovskou botu o radiátor".

Válkou se zabývají tři povídky: Suvenýr, Der Arme Dolmetscher a Okružní plavba Pirátské vlajky. První dvě zobrazují hloupost válečné mašinérie způsobem blížícím se absurdnímu černému humoru Hlavy XXII Josepha Hellera; třetí jemně vykresluje poválečné trauma veterána neschopného zařadit se do civilního života a svou pronikavostí si nezadá s proslulou povídkou Vojákův návrat Ernesta Hemingwaye.

Vědeckofantastickou literaturu zastupuje Tanasféra, podobenství o prorůstání vojenskoprůmyslového komplexu s politickými zájmy, Nevěsta na míru, hříčka o vynálezci, jenž si vynalezl exteriér vlastní ženy, a titul B9T - N3B9T, utopická vize o regulaci obyvatelstva ve jménu blaha. Jako všechny povídky, i tato vyznívá mírně nadějně - lid se bouří už tím, že onen Federální úřad Konce častuje neiluzorními přezdívkami ("Šrotovačka", "Masomlejn", "Stoupa" atd.) a v závěru je strůjce perfektních plynových komor, jistý dr. Hitz, zastřelen.

Podtrženo a sečteno: snad všechna čísla povídkového souboru jsou skvostná. Pokud bychom knihu chtěli charakterizovat ve vonnegutovském duchu (autorovo oblíbené sousloví "silný tabák"), tak je to tabatěrka s tabákem vskutku kvalitním. K zážitku přispívá i výborný překlad Jiřího Popela (zejména jeho práce s idiomy). Kurt Vonnegut-povídkář se směle může poměřit s takovými mistry "short story" americké literatury po roce 1945, jakými byli Irwin Shaw, John Cheever či Bernard Malamud. Na rozdíl od mnohých svých kolegů však Kurt Vonnegut do značné míry zůstal nekonformním dodnes - úspěch jeho esejů psaných z pozic alternativ ho přinutil zhostit se navzdory pokročilému věku (ročník 1922) role až jakéhosi mluvčího myšlenkové i umělecké avantgardy.