Dnes přinášíme čtvrté pokračování povídky amerického spisovatele Kurta Vonneguta Na útěku, která zatím v Česku nikdy nevyšla. Je součástí knihy Tabatěrka z Bagomba.
Riceův otec pokrčil rameny. "Nemám nad ním žádnou moc, pane," řekl. "Kdyby mi někdo poradil, jak ho zvládnout, rád bych to zkusil, ale..." Pan Brentner větu nedokončil. "Ale co?" řekl guvernér. "Je už skoro dospělej, pane guvernére," řekl Riceův otec, "a zvládnout ho je stejně snadný jako pokusit se zvládnout kterýhokoli jinýho muže, kterej má svou hlavu - tedy takřka nemožný." Zamumlal ještě něco, čemuž guvernér nerozuměl, a opět pokrčil rameny. "Promiňte?" řekl guvernér. Riceův otec to zopakoval o trochu hlasitěji. "Řekl jsem, že mě vůbec nerespektuje." "Bože na nebi, určitě by vás respektoval, kdybyste se nebál použít svou otcovskou autoritu a byl na něj jaksepatří přísný!" řekl guvernér rozhorleně. Riceova matka udělala nejodvážnější věc v životě. Byla vzteky bez sebe, že guvernér hází všechnu vinu na jejího syna, a tak se mu postavila. "Možná, že kdybysme syna vychovali tak, jako jste vy vychovali svou dceru," řekla, "tak bysme tu dneska nemuseli nic řešit." Guvernér se zatvářil překvapeně. Sedl si za psací stůl. "To jste řekla hezky od srdce, paní," řekl. Otočil se na svou ženu. "Asi bychom měli tajemství výchovy naší dcery prozradit světu." "Annie není špatná dívenka," řekla jeho žena. "Náš kluk taky není žádnej gauner," řekla Riceova matka, jež byla teď, kdy se odvážila guvernérovi postavit, pěkně rozohněná. "Já - nemyslím si, že by to byl špatný hoch," řekla guvernérova žena. "Dneska už není. To je na tom to nejdůležitější," vyhrkl Riceův otec. Vzal si příklad z manželčiny odvahy a ještě dodal: "A vaše dcera už taky není žádná dívenka." "Navrhujete tedy, aby se vzali?" řekl guvernér nevěřícně. "Já nic nenavrhuju," řekl Riceův otec. "Já nejsem člověk, kterej má právo něco navrhovat. Ale třeba se maj skutečně rádi. Třeba si byli souzený. Možná by spolu byli šťastný až do smrti, kdybysme je teda nechali." Rozhodil rukama. "Já fakt nevím!" řekl. "Vy snad jo?" Annie a Rice čekali na policejní stanici poblíž Clevelandu na odvoz domů a mluvili tam s reportéry. Tvrdili sice, že jsou nešťastní, ale spíš vypadali, že si to docela užívají. Právě vyprávěli reportérům o penězích. "Lidé příliš lpí na penězích," řekla Annie. "Ale co jsou vlastně peníze? Kdy na ně lidi konečně přestanou pořád myslet?" "My nechcem od jejích rodičů žádný prachy," řekl Rice. "Možná si její rodiče myslej, že jdu po jejich penězích. Ale já je nechci. Chci jen jejich dceru." "Mně nebude vadit, když mě rodiče vyvlastní," řekla Annie. "Já vyrůstala mezi samými bohatými lidmi a viděla jsem, jak jsou kvůli penězům v jednom kuse ustrašení a nešťastní. Lidé, kteří mají spoustu peněz, se neustále obávají, že by o ně mohli přijít, a dočista zapomenou žít." "Vždycky dokážu vydělat na střechu nad hlavou a na kus toho žvance, abysme neumřeli hlady," řekl Rice. "Vydělávám víc než můj otec. Auťák mám splacenej do posledního pětníku. Je jen můj a nikoho jinýho." "Já můžu jít taky pracovat," řekla Annie. "Aspoň si budu vážit sama sebe víc, než kdybych měla dělat jen to, co po mně chtějí rodiče, či li stýkat se s hromadou dalších zkažených lidí a předstírat, že se bavím." Do místnosti vstoupil státní policista a řekl Annie, že jí volá otec. Guvernér státu Indiana s ní chce mluvit. "K čemu by mi to asi bylo?" řekla Annie. "Jejich generace naší generaci nerozumí a nikdy jí rozumět nebude. Nechci s ním mluvit." Policista odešel. Za několik minut se vrátil. "To pořád ještě čeká na telefonu?" řekla Annie. "Ne, slečno," řekl policista. "Dal mi pro vás zprávu." "Týjo," řekla Annie. "Doufám, že bude stát za to." "Je to zpráva i od tvých rodičů," řekl policista Riceovi. "Nemůžu se dočkat, až ji uslyším," řekl Rice. "Tohle vám vzkazujou," řekl policista s nepřítomně úředním výrazem v tváři. "Máte se vrátit domů svým autem, kdykoli se vám zachce. A až se vrátíte, chtějí, abyste se okamžitě vzali a začali žít svůj vlastní šťastný život." Annie a Rice se kodrcali domů v modré fordce s dětskou botičkou kinklající se na zpětném zrcátku a s hromadou komiksů na rozpáraném zadním sedadle. Jeli po hlavních dálnicích. Už je nikdo nepronásledoval. Měli puštěné rádio a v každých zprávách opakovali úžasnou novinu: Annie a Rice se budou brát. Opravdová láska dosáhla dalšího ohromujícího vítězství. Když mladí milenci konečně dorazili na hranici Indiany, slyšeli zprávu o svém nepopsatelném štěstí už nejméně desetkrát. Byli tak zaplaveni vyčerpávajícími přívaly štěstí, že začali vypadat jako prodavači v supermarketu v předvečer Štědrého dne. Rice rádio vypnul. Annie si nechtěně nahlas oddechla. Cestou domů toho moc nenamluvili. Něměli o čem. Všechno bylo tak jasně nalinkované - všechno dostalo, jak se říká v obchodních kruzích, konečnou formu.
Pokračování zítra
Kurt Vonnegut: Tabatěrka z Bagomba, vydavatelství Argo. Kniha by měla vyjít začátkem září. Copyright: Kurt Vonnegut, 1999, Jiří Popel, 2001.
Riceův otec pokrčil rameny. "Nemám nad ním žádnou moc, pane," řekl. "Kdyby mi někdo poradil, jak ho zvládnout, rád bych to zkusil, ale..." Pan Brentner větu nedokončil. "Ale co?" řekl guvernér. "Je už skoro dospělej, pane guvernére," řekl Riceův otec, "a zvládnout ho je stejně snadný jako pokusit se zvládnout kterýhokoli jinýho muže, kterej má svou hlavu - tedy takřka nemožný." Zamumlal ještě něco, čemuž guvernér nerozuměl, a opět pokrčil rameny. "Promiňte?" řekl guvernér. Riceův otec to zopakoval o trochu hlasitěji. "Řekl jsem, že mě vůbec nerespektuje." "Bože na nebi, určitě by vás respektoval, kdybyste se nebál použít svou otcovskou autoritu a byl na něj jaksepatří přísný!" řekl guvernér rozhorleně. Riceova matka udělala nejodvážnější věc v životě. Byla vzteky bez sebe, že guvernér hází všechnu vinu na jejího syna, a tak se mu postavila. "Možná, že kdybysme syna vychovali tak, jako jste vy vychovali svou dceru," řekla, "tak bysme tu dneska nemuseli nic řešit." Guvernér se zatvářil překvapeně. Sedl si za psací stůl. "To jste řekla hezky od srdce, paní," řekl. Otočil se na svou ženu. "Asi bychom měli tajemství výchovy naší dcery prozradit světu." "Annie není špatná dívenka," řekla jeho žena. "Náš kluk taky není žádnej gauner," řekla Riceova matka, jež byla teď, kdy se odvážila guvernérovi postavit, pěkně rozohněná. "Já - nemyslím si, že by to byl špatný hoch," řekla guvernérova žena. "Dneska už není. To je na tom to nejdůležitější," vyhrkl Riceův otec. Vzal si příklad z manželčiny odvahy a ještě dodal: "A vaše dcera už taky není žádná dívenka." "Navrhujete tedy, aby se vzali?" řekl guvernér nevěřícně. "Já nic nenavrhuju," řekl Riceův otec. "Já nejsem člověk, kterej má právo něco navrhovat. Ale třeba se maj skutečně rádi. Třeba si byli souzený. Možná by spolu byli šťastný až do smrti, kdybysme je teda nechali." Rozhodil rukama. "Já fakt nevím!" řekl. "Vy snad jo?" Annie a Rice čekali na policejní stanici poblíž Clevelandu na odvoz domů a mluvili tam s reportéry. Tvrdili sice, že jsou nešťastní, ale spíš vypadali, že si to docela užívají. Právě vyprávěli reportérům o penězích. "Lidé příliš lpí na penězích," řekla Annie. "Ale co jsou vlastně peníze? Kdy na ně lidi konečně přestanou pořád myslet?" "My nechcem od jejích rodičů žádný prachy," řekl Rice. "Možná si její rodiče myslej, že jdu po jejich penězích. Ale já je nechci. Chci jen jejich dceru." "Mně nebude vadit, když mě rodiče vyvlastní," řekla Annie. "Já vyrůstala mezi samými bohatými lidmi a viděla jsem, jak jsou kvůli penězům v jednom kuse ustrašení a nešťastní. Lidé, kteří mají spoustu peněz, se neustále obávají, že by o ně mohli přijít, a dočista zapomenou žít." "Vždycky dokážu vydělat na střechu nad hlavou a na kus toho žvance, abysme neumřeli hlady," řekl Rice. "Vydělávám víc než můj otec. Auťák mám splacenej do posledního pětníku. Je jen můj a nikoho jinýho." "Já můžu jít taky pracovat," řekla Annie. "Aspoň si budu vážit sama sebe víc, než kdybych měla dělat jen to, co po mně chtějí rodiče, či li stýkat se s hromadou dalších zkažených lidí a předstírat, že se bavím." Do místnosti vstoupil státní policista a řekl Annie, že jí volá otec. Guvernér státu Indiana s ní chce mluvit. "K čemu by mi to asi bylo?" řekla Annie. "Jejich generace naší generaci nerozumí a nikdy jí rozumět nebude. Nechci s ním mluvit." Policista odešel. Za několik minut se vrátil. "To pořád ještě čeká na telefonu?" řekla Annie. "Ne, slečno," řekl policista. "Dal mi pro vás zprávu." "Týjo," řekla Annie. "Doufám, že bude stát za to." "Je to zpráva i od tvých rodičů," řekl policista Riceovi. "Nemůžu se dočkat, až ji uslyším," řekl Rice. "Tohle vám vzkazujou," řekl policista s nepřítomně úředním výrazem v tváři. "Máte se vrátit domů svým autem, kdykoli se vám zachce. A až se vrátíte, chtějí, abyste se okamžitě vzali a začali žít svůj vlastní šťastný život." Annie a Rice se kodrcali domů v modré fordce s dětskou botičkou kinklající se na zpětném zrcátku a s hromadou komiksů na rozpáraném zadním sedadle. Jeli po hlavních dálnicích. Už je nikdo nepronásledoval. Měli puštěné rádio a v každých zprávách opakovali úžasnou novinu: Annie a Rice se budou brát. Opravdová láska dosáhla dalšího ohromujícího vítězství. Když mladí milenci konečně dorazili na hranici Indiany, slyšeli zprávu o svém nepopsatelném štěstí už nejméně desetkrát. Byli tak zaplaveni vyčerpávajícími přívaly štěstí, že začali vypadat jako prodavači v supermarketu v předvečer Štědrého dne. Rice rádio vypnul. Annie si nechtěně nahlas oddechla. Cestou domů toho moc nenamluvili. Něměli o čem. Všechno bylo tak jasně nalinkované - všechno dostalo, jak se říká v obchodních kruzích, konečnou formu.
Pokračování zítra
Kurt Vonnegut: Tabatěrka z Bagomba, vydavatelství Argo. Kniha by měla vyjít začátkem září. Copyright: Kurt Vonnegut, 1999, Jiří Popel, 2001.
