Na útěku

Přinášíme třetí pokračování dosud v Česku nezveřejněné povídky amerického spisovatele Kurta Vonneguta Na útěku. Ta je součástí knihy Tabatěrka z Bagomba, kterou vydá nakladatelství Argo.

Netrpělivě si vyslechli zprávy o nepokojích v Bangalore, o havárii letadla v Irsku a o muži, jenž v Západní Virginii vyhodil s pomocí nitroglycerinu manželku do povětří. Hlasatel si nechal nejlepší zprávu nakonec - že Annie a Rice, Julie a Romeo, opět vzali do zaječích. Hlasatel nazval Riceho "Rick", jak mu předtím ještě nikdy nikdo neřekl, a Ricemu i Annie se to líbilo. "Od teďka ti budu říkat Ricku," řekla Annie. "To klidně můžeš," řekl Rice. "Stejně vypadáš spíš jako Rick než Rice," řekla Annie. "Proč ti vlastně dali jméno Rice?" "Copak jsem ti to už neříkal?" řekl Rice. "Jestli ano," řekla Annie, "tak jsem to zapomněla." Ve skutečnosti jí to Rice vyprávěl už nejméně desetkrát, ale Annie ho nikdy neposlouchala. Rice ji vlastně taky nikdy neposlouchal. Kdyby se navzájem poslouchali, brzy by měl jeden druhého plné zuby a takhle se tomu vyhnuli. A tak se jejich rozhovory točily kolem bezvýznamných maličkostí. Spojovaly je jen dva subjekty - sebelítost a cosi, čemu se říká láska. "Moje matka měla nějakýho předka, kterej se jmenoval Rice," řekl Rice. Byl to doktor a mám takový tušení, že byl docela slavnej." "Doktor Siebolt je jediný člověk, který se mi snažil rozumět jako člověku," řekla Annie. Dr. Siebolt byl guvernérův rodinný lékař. "Matka měla i jiný slavný předky," řekl Rice. "Nevím teda už, co dělali, ale něčím se tutově proslavili." "Doktor Siebolt byl vždycky ochotný si vyslechnout, co mě trápilo na duši," řekla Annie. "Moji rodiče si na to nikdy nenašli čas." "Proto jsem taky tátu vždycky tak štval - protože mi v žilách koluje tolik krve z matčiny strany," řekl Rice. "Víš, já rád podnikám různý věci a různý věci chci mít a chci žít a občas si zariskovat, ale lidi z otcovy strany na něco takovýho prostě nikdy neměli dost fištrónu." "S doktorem Sieboltem jsem mohla mluvit i o lásce - mohla jsem s ním vlastně mluvit o čemkoli," řekla Annie. "Ale před rodiči jsem si musela nechávat celou řadu věcí pro sebe." "Jistota především - to je jejich motto," řekl Rice. "Ale moje motto to teda v žádným případě není. Chtěj, abych skončil jako oni, ale já takovej prostě nejsem." "Je to strašné, když před někým musíš v sobě něco dusit," řekla Annie. "Já jsem pořád jen brečela a brečela a rodiče nedovedli pochopit, proč jsem tak nešťastná." "Přesně kvůli tomu jsem tehdá švihnul ty auťáky," řekl Rice. "Prostě mi z toho jednoho dne přeskočilo. Chtěli, abych se choval jako otec, ale já takovej prostě nejsem. Nikdy mi nerozuměli. Dodneška mě nepochopili." "Ale nejhorší bylo," řekla Annie, "když mi otec poručil lhát. V tu chvíli jsem si uvědomila, že rodiče vůbec nezajímá pravda. Zajímá je jen to, co si myslí ostatní." "Letos v létě jsem ve skutečnosti vydělával větší prachy než táta nebo kterejkoli z jeho bráchů. To ho děsně vytáčelo. Nedokázal se s tím prostě vyrovnat." "Matka se se mnou jednou začala bavit o lásce," řekla Annie, "a já měla co dělat, abych se dokázala udržet a nezačala křičet, 'Vždyť ty vůbec nevíš, co to láska je! Nikdy jsi to nevěděla!'" "Moji rodiče mi furt říkali, že se mám chovat jako chlap ," řekl Rice. "Ale když jsem se tak začal konečně chovat, tak mohli normálně vyletět z kůže. Co má potom člověk teda dělat?" "Ale i když jsem na ni začala křičet," řekla Annie, "tak neslyšela, co říkám. Matka nikdy neposlouchá. Myslím, že se bojí poslouchat. Víš, jak to myslím, ne?" "Můj starší brácha byl vždycky jejich mazánek. Ten moh udělat cokoli a vždycky to bylo v rychtyku. Ale jakmile jsem udělal něco já, tak to bylo vždycky špatně. Ty ses nikdy s mým bráchou nesetkala, že jo." "Když mě otec přinutil, abych lhala, tak se ve mně něco zlomilo," řekla Annie. "Máme fakt kliku, že jsme našli jeden druhýho," řekl Rice. "Co?" řekla Annie? "Říkal jsem, že máme kliku, že jsme se našli," řekl Rice. Annie ho chytila za ruku. "Ó, ano, ano, ano," řekla vroucně. "Když jsem tě poprvé viděla na tom golfovém hřišti, tak jsem málem umřela, protože jsem okamžitě věděla, že jsme jeden pro druhého jako dělaný. Ty jsi kromě doktora Siebolta první člověk, který mi skutečně rozumí." "Kromě jakýho doktora?" řekl Rice. Guvernér Southard měl doma v pracovně puštěné rádio. Annie a Riceho právě chytili třicet kilometrů západně od Clevelandu a Southard chtěl slyšet, co o tom budou říkat ve zprávách. Zatím však slyšel jen hudbu a poslouchal ji i teď: Půjdem spolu za školu, ty má malá hrdličko, zůstaneme pospolu, zablbnem si maličko. Guvernér rádio vypnul. "Jak si někdo může dovolit pustit něco takovéhleho do éteru?" řekl. "Veškerý americký zábavní průmysl nedělá nic jiného, než radí dětem, jak zabít své rodiče - a přitom i samy sebe." Tu otázku položil své ženě a Brentnerovým, rodičům chlapce, kteří s ním teď seděli v pracovně. Brentnerovi zavrtěli hlavou, že nevědí, co na guvernérovu otázku odpovědět. Byli k smrti vyděšení, že musí sedět v guvernérově přítomnosti. Za celou dobu takřka nic neřekli, jen synův čin několikrát odsoudili a od začátku návštěvy mumlali tiché omluvy. Ať řekl guvernér cokoli, strnule s ním souhlasili. A guvernér toho řekl spoustu. Řekl, že zápasí s nejtěžším rozhodnutím v životě. S tichým souhlasem manželky a Brentnerových se snažil najít řešení, jak to udělat, aby uprchlíci dospěli natolik, aby si uvědomili, co dělají, a aby se to už vícekrát neopakovalo. "Máte nějaký návrh, pane Brentnere?" zeptal se Riceova otce.

Pokračování zítra.

Kurt Vonnegut: Tabatěrka z Bagomba, vydavatelství Argo. Kniha vyjde začátkem září. Copyright: Kurt Vonnegut, 1999, Jiří Popel, 2001.