RECENZE: Šťastné a hrůzostrašnější. Vánoční horory znovu nezklamaly

Vánoce a horory – to je rovnice, na kterou vsadilo pražské nakladatelství Malvern. Loni v úspěšné knížce Šťastné a hrůzostrašné. Letos pak v pokračování: Šťastné a hrůzostrašnější. Sedm povídek napsaných britskými autory a autorkami na přelomu 19. a 20. století; nejstarší kousek je z roku 1868, nejmladší vznikl rok před první světovou válkou. V češtině dosud nebyly k mání. Jejich svorník je jasný: trocha hrůzy a strašení v tom útěšném vánočním čase.

Obálka knihy Šťastné a hrůzostrašnější (2022) | foto: Malvern

Proč? Kde se tahle potřeba postavit iracionální děs proti klidu a harmonii vzala? Británie byla na sklonku předminulého století na vrcholu. Aspoň si to sama o sobě myslela. Člověk tady došel na civilizační vrchol – a z něj se rozhlížel samolibě po kraji. Bez ohledu na prostředky, jakými toho dosáhl: od drancování „třetího“ světa po bezohledné zabíjení, které se rozlilo po celém glóbu právě s první válkou.

Takže hororové příběhy jako memento mori. Připomínka, že království rozumu není bez svého pudového stínu. Poznání, že nade vším nakonec zaklapnou čelisti vesmírné nicoty.

Místo i pro ironii

Jak řečeno hned v první povídce E. F. Bensona: vánoční dny jsou jenom mámení. A sen, který strhne hlavní postavu do říše ohavných pidilidí, může mít překvapivě jasný předobraz v realitě. Takže horor jako pitva hrdinovy duše; duch, co přichází ze záhrobí, jako vzkaz, že člověk nemá v nějaké kauze srovnané účty.

A může jít o osoby nejbližší, jako v případě textu A. Buissonové, kde za vším stojí zřejmě žárlivá, pomstychtivá manželka. Nebo o dravého, agresivního upíra, který se dere do přítomnosti, aby se nakrmil a přežil (H. Nisbet). Anebo o přízračný barák, takzvaný haunted house, co likviduje vybrané kusy mezi svými obyvateli (E. Nesbitová).

Jenže ne každý na duchy věří. V knížce má své místo taky ironie, například v povídce L. Baldwinové. Tři kumpáni se tady přes den baví na saních a dovádějí s děvčaty, ovšem v noci čeká jednoho z nich kruté poznání: s

Šťastné a hrůzostrašnější. Druhá antologie štědrovečerních hororů

80 %

uspořádal a přeložil Pavel Pecháček

Malvern, Praha 2022, 138 stran

duchem neradno si hrát!

Ještě kritičtější je portrét samolibého gentlemana od A. Blackwooda, obrázek typizovaného muže svého věku, co se dojímá nad kvalitami vlastního života – a na své spanilé jízdě za vánočním štěstím si v osudnou chvíli nedá pozor.

Ale i přes všechnu tu legraci, kterou si zmínění autoři dělají ze svých postav a své doby, jsou to pořád příběhy literárně průměrné, určené spíš časopisu než knize.

S jedinou výjimkou. Tou je nejrozsáhlejší text knihy: „Wolverdenská věž“ od Granta Allena. Příběh slavnosti na starobylém sídle, kde se náhle zjeví dvě mrtvé, aby odvedly vybranou živou na návštěvu – do podzemní hrobky, která je branou do zásvětí. Je to silný, intenzivní výkres, v němž hrají jak mysticky profilované postavy, tak přízračná architektura. Všechno to má nakonec punc okultismu, skryté, rituálně modelované hrůzy, která je dost zneklidňující. A rozhodně přesahuje titulní rámec Vánoc. Tady rezonují mistři, jako E. A. Poe. Tady jde o ryzí literaturu.

Povedená tečka za objevnou knihou. A příští rok do třetice!