Josef Škvorecký má v Česku nabitý program. Po nedělním příjezdu odjíždí do svého rodiště, Náchoda, kde zůstává do 27. září. Tam ve středu 22. září začíná třídenní mezinárodní konference, která je věnovaná jeho dílu. Pod záštitou prezidenta republiky ji organizuje Literární akademie - Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého. 1. října se v Myšlíně koná veřejnosti přístupná akce Setkání se Zbabělci.
Nakladatelství Ivo Železný vydalo ke Škvoreckého osmdesátinám dva svazky jeho Spisů, kromě detektivní novinky Setkání v Praze, s vraždou i povídky Ze života společnosti. Vyjít by měl i druhý svazek esejů, z nichž některé vyjdou poprvé: Ráda zpívám z not a jiné eseje. Své knihy bude Škvorecký podepisovat v pražském knihkupectví Luxor na Václavském náměstí 5. října 2004 v 17 hodin. Do Toronta se vrací 10. října.
Autor Zbabělců, Lvíčete či Inženýra lidských duší píše neúnavně více než půlstoletí knihy nejrůznějších žánrů, které se většinou pravidlům svého žánru vzpírají. V posledních pěti letech převládají detektivky, psané společně oběma manžely.
Poslední díl pentalogie nazvaný Setkání v Praze, s vraždou přijíždějí Josef Škvorecký a Zdena Salivarová pokřtít na místo činu, tedy do Prahy. Detektivní linie rozsáhlého Škvoreckého díla se také drží následující rozhovor.
V Praze oslavíte osmdesátiny. Když se ohlédnete, jak byste charakterizoval své místo v české literatuře?
To přísluší literárním historikům, ne mně. Jsem český prozaik žijící v Kanadě, články pro místní tisk píšu anglicky, ale všechny prózy, s jedinou výjimkou, jsem napsal česky. Tou výjimkou je román Dvě vraždy v mém dvojím životě napsaný anglicky. Pro hanebnost líčenou v tom příběhu jsem musel zvolit klasický jazyk kriminální prózy.
Námětem knihy Setkání v Praze, s vraždou je liknavá polistopadová spravedlnost. Jsou za tím zkušenosti, nebo tak sledujete česká média?
V Setkání v Praze, s vraždou - jako ve všech mých románech, i detektivních - jsou samozřejmě prvky skutečnosti. Letec odsouzený po listopadu podle "tehdy platných zákonů" má předobraz v osudu jednoho konkrétního českého letce, důstojníka RAF, a v osudu nejednoho z jeho druhů. Jestli v současné době nebo přesně v nedávné minulosti měl český národ nějaké hrdiny, byli to čeští letci, kteří bojovali v rozhodující letecké bitvě druhé světové války, jež vešla do historie jako bitva o Anglii. Leckteré z nich za to poúnorový režim odměnil vězením. Když režisér Jan Svěrák ukazoval svůj film Tmavomodrý svět producentům, požádali ho, aby vystříhal scény, v nichž jsou hrdinové bitvy o Anglii v československém vězení. Na Západě by prostě nikdo nepochopil, proč je za jejich válečné hrdinství ve vlasti zavřeli.
Jak se s kanadským odstupem díváte na právní situaci v Česku?
Právní situace je pro mne už od aféry s Cibulkovými seznamy a přes skandální průtahy v souzení a neodsouzení zjevných viníků vůbec nejhorším aspektem polistopadového života.
V detektivce se znovu dotknete i záležitosti, kdy se jméno vaší ženy octlo na seznamu agentů StB. Ani po deseti letech, po napsané knize a vysvětlování neodezněla hořkost?
Na to můžu těžko zapomenout. Ani na masový výron nejhoršího druhu čecháčkovství (termín Václava Černého), který aféru provázel. Mé ženě to podlomilo zdraví. Hrdinka Dvou vražd skončila hůř.
Zkušenost společného psaní detektivek pro vás není první. V 60. letech vyšlo několik detektivek pod jménem Jana Zábrany. Šlo o zástěrku pro úřady, či o skutečnou spolupráci?
Honza Zábrana nebyl jen pokrývač, on se mnou na těch třech detektivkách skutečně spolupracoval. Protože jsme měli jen jednoho vypravěče, musel text napsat pouze jeden z nás. To jsem byl já, Honza napsal všechny básně, proto je jich tam tolik. Ale co je na detektivce základní, děj, zápletka, řešení, to byla společná práce nás obou. Vyrobili jsme velice detailní osnovu, já to pak napsal přesně podle ní a Honza to po mně zredigoval. Proto jsme do poslední detektivky dali to akrostichon - Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum neboli Škvorecký a Zábrana spáchali tenhle žertík. Díky pokrývači Zábranovi se mi podařilo stát se snad jediným českým exilovým spisovatelem, kterého vydávali i za Husáka. Ty detektivky vyšly ještě v 70., či dokonce v 80. letech v nových vydáních.
V čem se lišila spolupráce se Zábranou od té s vaší ženou?
V jedné podstatné věci. Podle vzoru Měsíčního kamene Wilkieho Collinse jsme se dohodli na řadě vypravěčů. To umožnilo, že tyhle detektivky jsme psali oba. Vypravěče jsme si rozdělili, každý psal své a redigoval vyprávění druhého.
Co vás na společném psaní láká? A zrovna u detektivky?
Lákalo mě na tom prostě to, že jsem mohl psát se svou ženou. Naše detektivky nejsou strohá neemociální vyprávění, jak to požadoval klasik S. S. Van Dine a jak to potom mnozí a nakonec všichni v různé míře opustili. Detektivka je žánr příliš živý, aby se dal sevřít do formy strohého policejního reportu.
Už od vašich prvních detektivních próz hrdinové migrují z jedné knihy do druhé. Nerad opouštíte oblíbené vyšetřovatele?
Zásadně nepoužívám termín vyšetřovatel, i když je to v Praze možná oficiální název pro detektiva. Vyšetřovatel mi příliš připomíná dobu, kdy důležité pro soud nebyly důkazy, ale přiznání a to vyšetřovatelé vymáhali na příkaz vyšších až nejvyšších (viz případ vyšetřování faráře Toufara) míst, a to metodami tak účinnými, že se jim nakonec všichni přiznali. Pro mě je pátrač v detektivce detektiv, slovo posvěcené tradicí vlasti detektivek, kde vyslýchající tak účinné metody nemají, proto se jim mnozí obvinění nepřiznávají. A kde záleží na důkazech. Ta migrace detektivů i jiných postav z knihy do knihy je tradice žánru vlastní.
V 60. letech jste svou práci dělil na novels a entertainment. Zůstalo by toto dělení i po 30 letech?
Graham Greene nakonec od toho dělení upustil právě proto, že ani jeho entertainmenty nebyly nikdy čistý entertainment. Jenže jeho entertainmenty nebyly natolik detektivkami, jako jsou naše. Ministerstvo strachu či Revolver na prodej a další jsou všechno možné, jen ne tradiční žánr. Naše detektivky se tradiční formě blíží mnohem víc. I když v nich někdy rovněž jde o etické problémy.
Proč v posledních letech opouštíte takzvaná vážná témata a etické otázky sunete do lehčího žánru?
Evelyn Waugh jednou napsal, že každý spisovatel má v sobě jeden nebo dva romány; to ostatní je řemeslo, počestné a nesnadné, nic podřadného. William Faulkner podle vzpomínek svého bratra Johna vždycky prohlašoval, že až se "vypíše", bude psát detektivky (ostatně dvě napsal dřív, než se mu to stalo). Já myslím, že skoro všechno, co jsem chtěl o životě říct, jsem už napsal, ale protože píšu rád, tak píšu. Ale zrovna můj nejnovější román, který mám v rukopise, Obyčejné životy, je zatraceně vážná záležitost.
Proč vůbec čtete a píšete detektivky?
V době těžké a nebezpečné nemoci mi detektivky spoluzachránily život. V nemocnici jsem jich přečetl nejmíň sto, a když jsem se podruhé narodil, začal jsem je s Honzou psát. Mám k tomu žánru úctu.
