Československo, to komunistické, mezi nimi fakticky nebylo, jeho knihy se pašovaly. "Z Francie jsem si vezl asi sto dvacet paperbacků a mezi nimi i Ludlumovu Mozaiku Parsifal," popisuje publicista a autorův fanda Roman Lipčík a dodává: "Ludlum často zasazuje své knihy do střední Evropy. Naneštěstí v Mozaice Parsifal hned první věta byla v češtině: Proboha, něco se stalo. Celníky to nesmírně zaujalo a na hranicích jsem strávil několik hodin vysvětlováním, že ve skutečnosti jde o pokrokový román."
Oficiálně komunistický režim povolil jedinou, prý nejnevinnější Ludlumovu prózu, která vyšla roku 1983 ve slovenštině pod názvem Chancellerov rukopis. Po roce 1989 Ludlumovy prózy tiskl Talpress, v roce 1998 se populárního autora ujalo ostravské nakladatelství Domino. Zaoceánští kritici Ludlumovi sice vytýkali neohrabaná klišé a směšné dialogy, smáli se jeho všudypřítomným vykřičníkům a kurzivou zdůrazněným pasážím, nicméně i oni se nechávali strhnout. "Je to všivý román. Četl jsem, četl a skončil až ve tři v noci," poznamenal o jednom Ludlumově románu recenzent listu The Washington Post.
Na literární pole Ludlum vstoupil až ve čtyřiceti; za sebou měl dvacetiletou zkušenost divadelního producenta a herce menších rolí. Bývalá profese ho prý naučila umění show - a kritikové sarkasticky dodávali, že jeho zápletky jsou stejně nakroucené jako divadelní scénáře. Zúročil také rodinné zázemí: polská manželka Mary, již znal už ze studií na Wesleyanské univerzitě, dodávala reálie ke středoevropské tematice.
Hned Ludlumův debut z roku 1971, román Dědictví Scarlattiů, bodoval. "Pro Američany byl objevem: bezstarostnou, konzumní literaturu rozčísl znepokojivými otázkami, které se týkaly celého světa. Otevřel dveře geopolitickému románu, upozornil na moc vysoce organizovaných skupin, ať už jsou to teroristé nebo neonacisté. Integroval do děje vrcholnou techniku. To všechno kloubil do složitých, někdy až přetažených schémat, většinou na úkor psychologického prokreslení jedinců.
Ale o to vůbec nešlo. Důležité bylo odhalit nedostatky systémů, politické machinace, zákulisí," vypočítává autorovy klady Roman Lipčík. S každou vydanou knížkou Ludlumův nejen obchodní kredit vzrůstal. Jeho poslední román Prométheova lest, jehož překlad k vydání připravuje nakladatelství Domino, se dlouhodobě drží na předních příčkách amerických bestsellerů. Za jeden titul prý Ludlum dostával až čtyři miliony dolarů. Špion Jason Bourne, který neustále mění svoji totožnost a prolíná několika Ludlumovými romány, se stal pojmem: v právě natáčeném filmu společnosti Universal Pictures by ho měl sehrát oscarový laureát a miláček žen Matt Damon.
Ludlumovy prózy však vyvolávaly řadu otázek: "Odkud berete své prominentní informace? Jak to, že tak přesně popisujete taktiky CIA, FBI, MI5, MI6? Kdo jste Roberte Ludlume? Jste špion?" dramaticky se ptali čtenáři v on-line rozhovorech. Taková podezření Ludlum striktně vyvracel: "Bože ne! Nejsem blázen, abych fušoval tajným agentům do řemesla. Jednou jsem měl na telefonu odposlech a podruhé se mě ptali, co vím. Občas si s nimi dám panáka - ale stačí mi výlučně má fantazie a schopnost vytvořit příběh, který nebude čtenářům připadat jako vycucaný z prstu."
Robert Ludlum tedy zřejmě nebyl špion, ale vypravěč se srdcem špiona. Než se pustil do díla, několik měsíců sbíral informace. Inspirovaly ho noviny a magazíny, technické detaily si prý většinou vymýšlel. Jeho denní režim měl k dobrodružství vskutku daleko: vstával o půl páté ráno, pracoval tři čtyři hodiny, pak přestávka na jídlo a tisk, a zase práce. Jeho romány vznikaly na stránkách žlutých bloků, které nikdy nevyměnil za modernější počítač. Podle svých slov neustále škrtal a někdy byla výsledkem celodenního snažení jediná stránka. "Nepříliš vzrušující život, což?" poznamenal v roce 1990 autor vzrušujících příběhů, po němž zbyly tři dosud nevydané romány.
 Robert Ludlum. |
 Robert Ludlum. |
 Robert Ludlum. |
 Robert Ludlum. |
