RECENZE: Seznamte se s mladým Zábranou, který čněl nad nesnesitelným režimem

Pod názvem Nápěvy právě vyšel soubor básní Jana Zábrany z mladých let. Mnohými z nich se velký duch české kultury vyrovnával s rodinnou tragédii, zaviněnou komunistickým režimem.

Jan Zábrana skvěle převedl do češtiny beatnickou poezii, hororové a fantastické povídky, detektivky i řadu předních ruských autorů. | foto: ČTK

Nad souborem básnických juvenilií Jana Zábrany, který vydalo pražské nakladatelství Torst, je třeba znovu a hlasitě připomenout, jak hnusná a bezohledná byla doba přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století v Československu - roky vrcholného stalinismu, kdy byli lidé vězněni, mučeni a popravováni jen proto, že nešli s ideologií, kterou jim naordinovala vládnoucí strana.

Studovat nesměl

Básník, překladatel, prozaik a esejista Jan Zábrana (1931–1984), rodák z Herálce u Humpolce, to pocítil na vlastní kůži velmi záhy a plnou silou: v padesátém roce, kdy mu bylo devatenáct, zavřeli komunisté jeho matku, dva roky poté uvěznili jeho otce. Vykonstruované procesy měly jediný důvod: rodiče se od třicátých let hlásili k národním socialistům a s poúnorovým vývojem republiky nesouhlasili.

Studovat klasickou filologii na Karlově univerzitě Zábrana samozřejmě nesměl, z bohoslovecké fakulty, kterou zvolil jako alternativu, byl vyhozen po čtyřech semestrech. A tak se jeden z největších duchů poválečné české kultury vyučil zámečníkem…

Zábrana se však o rodinné tragédii a vlastním prokletí ve svém původním díle příliš jasně nerozepisuje: přelom čtyřicátých a padesátých let je v jeho deníkovém monumentu Celý život zachycen jen ve fragmentech - a v nyní publikovaném souboru básní z let 1945–1954 tomu není jinak. Píše-li básník o své cestě vlakem za matkou do věznice v Rakovníku, přetírá svůj zřejmý žal matnou vrstvou sentimentální lyriky. Žádný explicitní vztek a přímá kritika, jaké známe třeba z rané poezie Egona Bondyho. Žádné gejzíry metafor, v nichž intimita nastavuje neslitovné zrcadlo šílené skutečnosti, jak předváděli zkraje padesátých let ve svých textech Zbyněk Havlíček nebo Karel Hynek.

Poezie jako obrana

Jenže ono u Zábrany nejde ani tak o konkrétní motivy nebo témata jako spíše o celkové vnitřní vyladění jeho tehdejšího díla: hluboká rána, kterou komunistický režim básníkovi zasadil, se rozevře teprve v objemu více než pěti set stránek Nápěvů. Ačkoli se jedná převážně o básně milostné, o verše psané v mladickém emocionálním zjitření, jejich spodní tón je neklamně temný, existenciálně tragický. Ne náhodou nacházel tehdy Zábrana své spřízněnce především v autorech tragického osudu, jako byli Sergej Jesenin, Boris Pasternak nebo Jiří Orten.

Vnějšková zpěvnost jeho poezie má tedy prvořadě obrannou funkci, slouží jako hráz, aby se nasbíraný smutek a úzkost nerozlily naplno a nezpustošily básníkovu duši definitivně. Čtyřiapadesátý rok, kterým se soubor Zábranových juvenilií uzavírá, je klíčový minimálně ze dvou důvodů. Básník byl tehdy jako zázrakem přijat do Kruhu překladatelů a mohl se začít naplno věnovat práci, o níž dávají představu už vybrané ukázky z jeho básnických juvenilií - překladu.

Z básní
J. Zábrany

Vzpřímená

Ne, nesednu vám na vějičku
ve chvílích, kdy se zhasíná;
mám z dětství ještě jednu
svíčku
a vaše tma je laciná.

Laciná tím, že od vás je jen
a vaše světlo nemá svit.
Jezero štěstí zamrzlé je
a za mrazu se nezaspí.

(nedatováno)

A to zejména moderní ruské a angloamerické literatury. V padesátých až osmdesátých letech převedl do češtiny dnes už klasická díla beatnické poezie (mimo jiné Gregoryho Corsa, Lawrence Ferlinghettiho nebo Allena Ginsberga), překládal hororové a fantastické povídky Ambrose Bierceho, detektivky Eda McBaina, Agathy Christie nebo A. C. Doyla. Řada ruských autorů, které představil českému čtenáři, je ještě pestřejší: A. Solženicyn, A. Platonov, B. Pilňak, B. Pasternak, M. Cvetajevová, I. Bunin, I. Babel - a desítky dalších.

Zbyla jen skepse

Čtyřiapadesátý rok je však důležitý, také pokud jde o vývoj Zábrany básníka. Jeho zralá tvorba, kterou představily poprvé (a za básníkova života naposledy) tři sbírky z druhé poloviny šedesátých let Utkvělé černé ikony, Stránky z deníku a Lynč, se od juvenilií zásadně liší: meličnost a sentiment předávají štafetu syrovému záznamu všednodenní skutečnosti, kterou v české poezii etabloval Jiří Kolář - metodě neslitovného, většinou prozaizovaným veršem podávaného "očitého svědectví".

V něm jako by se Zábrana definitivně otevřel, odhodil poslední zbytky naděje a nadechl se z plných plic totální a bezvýchodné skepse. Leccos napoví už fotografie, které Nápěvy doprovázejí: zatímco snímek ze studentských let zachycuje odhodlaně zasněnou chlapeckou tvář, portrét dvaadvacetiletého, předčasně dospělého muže ukazuje ironický odstup, ostražitost, obavy.

Slovo - ať už v překladu, nebo v původní tvorbě - se stalo Zábranovi jedinou, poslední možností. V alternativních fikčních světech hledal opozici vůči realitě, kterou dusil nepřátelský režim. Slovo se mu stalo jedinou možností důstojné existence uvnitř systému nepřestajné buzerace a ponižování všeho, co tento ubohý systém převyšovalo. Jan Zábrana jej převyšoval vším: celým svým životem a dílem.

Jan Zábrana: Nápěvy
Básně z let 1945–1954
Torst, 552 stran, cena 399 korun
Hodnocení: 80 %