Upozorňuje mimochodem, že sovětský vůdce Stalin dlouho odmítal zprávě o Hitlerově smrti uvěřit. Známý spisovatel Erich Kästner, citovaný Ullrichem, označil onen týden za mezeru mezi minulostí, která už skončila, a budoucností, která ještě nenastala. Pro miliony lidí byla ta mezera plná zoufalství a násilí.
V troskách německých měst se jejich obyvatelé snažili najít něco k jídlu a mnozí končili sebevraždou – ať už ze strachu z vojáků Rudé armády, nebo proto, že se jim zhroutil svět. Uprchlíci z východu se mísili s osvobozenými vězni z koncentračních táborů a se zahraničními dělníky zataženými hitlerovci na nucené práce.
A stále se ještě bojovalo, i v českých zemích. Pražskému povstání je v knize věnovaná poměrně obsáhlá pasáž včetně upozornění na osud vlasovců, kteří povstalcům výrazně pomohli a de facto Prahu zachránili.
Špičky nacistického režimu v čele s velkoadmirálem Dönitzem, jehož Hitler v závěti určil za svého nástupce, odmítaly bezpodmínečnou kapitulaci požadovanou Spojenci a prodlužovaly tak zbytečné utrpení.
Ze střípků jednotlivých osudů zaujmou i ty, které se týkají pozdějších významných německých politiků – budoucích německých kancléřů Konrada Adenauera, Willyho Brandta a Helmutha Schmidta nebo příštího představitele NDR Waltera Ulbrichta.
Osm květnových dnůAutor Volker Ullrich |
Ale také perličky typu setkání filmové hvězdy Marlene Dietrichové, jež byla součástí kulturního doprovodu americké armády, se sestrou, která v jednom koncentračním táboře provozovala kino. Za připomínku stojí i nelichotivá charakteristika konstruktéra raket Wernera von Brauna.
Po podpisu bezpodmínečné kapitulace 8. května druhá světová válka v Evropě skončila. A čtenáři pozoruhodné knihy utkví v paměti odpověď maršála Montgomeryho na prosbu německého parlamentáře, aby co největšímu počtu německých vojáků bylo umožněno dostat se do zajetí západních armád, neboť mají strach, že po zadržení Sověty budou odvlečeni na Sibiř: „To jste si měli rozmyslet dřív, než jste začali válku a než jste napadli Sovětský svaz.“
