Mein Kampf je asi nejhůř proslulá kniha v dějinách. A přece se měla číst víc a pozorněji, zejména západními politiky. Už roku 1925 Hitler do svého opusu vepsal téměř vše: boj za velké Německo a čistou rasu stejně jako nenávist k Židům, komunistům i demokratické Evropě.
V počtu opakování tam slovo "židovský" předčí i výraz válka. Osud "nacistické bible" popsal ve své knize nazvané Mein Kampf. Příběh jedné knihy mladý francouzský spisovatel a dokumentarista Antoine Vitkine (1977). V češtině titul vychází rok po originále.
Vážený spisovatel Hitler
Nejdřív se zdá, že je to jen další z mnoha titulů, které obrábějí nesmrtelné téma "náci s. r. o.". Píše se o tom dobře: zneuznaný umělec, neúspěšný pučista, šéf NSDAP a prominentní vězeň Adolf Hitler buší v pevnosti Landsberg do luxusního psacího stroje značky Remington - zapůjčeného od ředitele Deutsche Bank - své zásadní dílo. Papíry mu dodává věrná a snad i zamilovaná obdivovatelka, snacha skladatele Wagnera Winifred.
Antoine Vitkine
Když Hitler opouští brány vězení, z pouličního křiklouna je už pomalu vážený spisovatel a teoretik. Bohužel dal na radu nakladatele a svůj neprodejný název Čtyři a půl roku boje proti lžím, hlouposti a zbabělosti změnil na úderný Mein Kampf. Bez něj by se možná leccos odehrálo jinak, ale to jsou kdyby. Joseph Goebbels si po četbě píše do svého deníku: "Kdo je ten muž? Napůl plebejec, napůl bůh? Kristus, nebo jen svatý Jan?"
Vitkinovi se však nechce opakovat, těžiště a význam jeho knihy spočívá hlavně v období poválečném. Mein Kampf totiž zdaleka nezemřel se svým autorem. Třeba v Turecku se jeho nové vydání v roce 2005 vyhouplo do čela bestsellerového žebříčku a za několik měsíců se ho prodalo na osmdesát tisíc výtisků. I po tvrdém protestu Německa se kniha stále dá sehnat v bazarech, pouličních stáncích či přes internet. Podobně jako v Sýrii, Indii, Indonésii, Egyptě, Saúdské Arábii, Íránu či Iráku. Před třemi lety se Mein Kampf vystavoval na káhirském knižním veletrhu, v Indonésii se třikrát dotiskoval.
Na konkrétních příkladech Vitkine dokládá, že arabský a muslimský svět čte Hitlerův pamflet bezmála jako seriózní pojednání o sionismu. Bez obalu to formuluje egyptský islamistický intelektuál Montasser al-Sajíd: "Je důležité znát Hitlerovo stanovisko, protože Židům strhává masku. Ta kniha umožňuje čtenáři, a zejména muslimovi poznat svého nepřítele."
Pane, musíme si vybírat
Vitkine tak křesá ze staré knihy nečekaně novou perspektivu, pozoruhodný text o nebezpečí humanismu, současném extremismu, dvojakém přístupu Němců k minulosti i zákrutech knižního trhu. Cituje nacistické dokumenty, poválečné statistiky, Hannah Arendtovou i Hitlerova životopisce Iana Kershawa, a přitom šikovně rozvolňuje žánr, který těká mezi historickým spisem, esejem a reportáží.
V mnohém mu pomáhá francouzský - původ. Tam, kde by německého historika nejspíš svazovala tíha vlastního národa, - Vitkine nonšalantně pracuje s drzostí, razancí i naivitou. Rozjíždí se třeba do bavorského Landsbergu a zpovídá místní obyvatele, často dost ustrašené. Nejvíc ho zaráží, že na výstavě o dějinách města není ani zmínka o Mein Kampfu. Kustod odpovídá vyhýbavě: "Víte, pane, sedm set let dějin, to je dlouhá doba a mnoho se toho během ní změnilo. Dobré časy se střídají se špatnými, a tak je třeba vybírat."
Přebal titulu Mein Kampf. Příběh jedné knihy
Na podobný rozpor Vitkine naráží i na ministerstvu financí spolkové země Bavorsko, která vlastní autorská práva k choulostivé knize a velmi agilně brání jejímu šíření. Stává se teprve druhým novinářem - po izraelském - kterému úřad na toto téma poskytne rozhovor. Vitkine viditelně nervózního úředníka provokuje: Bojíte se, že by se Němci mohli knihou nakazit? Proč děláte zátahy na univerzitní profesory, kteří Mein Kampf kopírují studentům ke studijním účelům?
Odpověď je zase zvláštní: "Bráníme jeho opětovnému tištění z úcty k obětem národního socialismu a s ohledem na jejich reakce." Jinými slovy, Bavoři se bojí Židů. Zajímavý paradox v zemi, která po celém světě proslula svou "Erinnerungskultur", sebemrskačskou kulturou vzpomínání.
Když nacisté zakazují nacistickou bibli
" Kdybych věděl, že se stanu kancléřem, nenapsal bych k Mein Kampf," svěřoval se Hitler svým spolupracovníkům krátce po uchopení moci. Obával se, že ve své knize vyzradil příliš mnoho, ostatně i proto byl jeho spis pro zahraniční vydání cenzurován. Ve Francii ho nacisté dokonce zařadili na seznam zakázaných knih - vedle děl Thomase Manna či Sigmunda Freuda.
S tím se pojí i další zajímavá otázka: nakolik četli a znali Mein Kampf sami Němci? Podle některých názorů těch dvanáct milionů výtisků, které se do roku 1945 v Německu vydaly, jen tiše spočívalo na poličkách, aniž je někdo otevřel. Vitkine má však protiargumenty: výpůjčky z knihoven i všeobecnou účinnost propagandy.
Každá totalita má své bible
Podstatně k tomu přispěl jistý Vladimír Uljanov alias Lenin se svým spisem Stát a revoluce, v němž hodlal rehabilitovat "pravý marxismus", pošpiněný různými odpadlíky a revizionisty.
|
Tak jako byl pro nacisty stěžejním dílem Hitlerův Mein Kampf, měli i komunisté své "bible". Ta první, Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse z roku 1848, začínala větou "Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu". Hrůzný význam té věty poznalo až dvacáté století: strašidlo za sebou zanechalo desetimiliony mrtvých.
A o té třetí "bibli" se říkalo, že se jí prodalo víc výtisků než skutečné Bible. Pravda je, že Mao Ce-tungova Rudá knížka vyšla ve stamilionovém nákladu a v desítkách řečí, ale na čínských ambasádách po světě ji rozdávali zadarmo.Kniha se dávala jako dárek ke svatbám i na odchodnou do důchodu, vycházela v úpravě pro slepce, citovala se v tisku, četla na srazech Hitlerjugend, úryvky z ní se objevovaly na páskách na rukávy. Ostatně na současné výstavě Hitler a Němci v Německém historickém muzeu v Berlíně je k vidění i hmatatelný důkaz - Mein Kampf detailně podtrhaný a opoznámkovaný známým německým spisovatelem, nositelem Nobelovy ceny Gerhartem Hauptmannem. To vše by jen dokládalo teorie, že radikální Hitlerova rétorika v Mein Kampfu spíš ukolébala, než burcovala. Možná skutečně učinila národ pasivní a pozdější hrůzu přijatelnější.
Vitkinova kniha nedává odpověď na všechny otázky, ale mnohé otevírá. Vytknout by se jí mohly vyhrocené formulace, hlavně zpočátku příběh inscenuje do takřka divadelní podoby, také nabádavý závěr o sedmeru poučení z Mein Kampfu si Vitkine mohl odpustit. Poněkud volné nakládání s citacemi (občas odkazuje i na méně spolehlivé zdroje, viz Rauschningovy rozhovory s Hitlerem) asi patří k francouzskému stylu. Pozornější by také mohl být český překlad, který se dopouští řady gramatických i stylistických nedbalostí ("cíly" jsou tam třikrát), a to i v názvech (Main Kampf).
Když končíme přehmaty, na sklonku války prý koloval v Německu jedovatý vtip: Hitler píše v zahraničí pokračování svého boje. Jmenuje se Můj omyl.
Antoine Vitkine: Mein Kampf. Příběh jedné knihy
Překlad Lenka Holubová Mikolášová. Paseka, 246 stran, cena 299 korun
Hodnocení MF DNES: 70 %
