Renée s několikatýdenní dcerou a svou matkou následovala Ivana po konci druhé světové války do Sovětského svazu, kde byla nucena proti své vůli zůstat sedmapadesát let. Vzpomínky Villancherové nyní vydalo v českém překladu nakladatelství Albatros pod názvem Ukradený život.
Villancherová (1927) na rozdíl od své krajanky a kamarádky Germaine Sergentové, jíž se "sovětský ráj" podařilo včas opustit, neměla oporu ve svém muži. Ten už rodinu v Rusku měl a po příjezdu svou nic netušící druhou ženu, dcerku i tchyni ponechal na nádraží.
Postaral se o ně teprve po zásahu milice, nuzná chýše o dvou místnostech a celkem devíti lidech však byla pro Villancherovou peklem, místem šikany ze strany manžela i jeho předchozí ženy. Chtěla se vrátit do Francie, ale s neznalostí ruštiny se ze samoty v ruské stepi utíkalo těžko, pomoci se nedočkala ani na francouzském velvyslanectví.
Villancherová neoslní vzděláním ani literárním talentem – volí jednoduché věty, opakuje slova, prožitou bolest často přechází jediným slovem – "hrůza". Svůj příběh vypráví v přítomném čase, bez časových střihů, tak jak se udál a jak ho prožívala, aniž glosuje události z pohledu "vědoucí ženy".
V zaznamenání a oživování vzpomínek jí pomáhal francouzský dokumentarista Nicolas Jallot, který na úvod poznamenává, že "popis událostí a jejich interpretace patří jí a my jsme nepozměnili ani její styl, ani její velmi osobité vyjadřování, myšlenky a úvahy".
Snad právě pro tu nehledanost jsou vzpomínky Villancherové tak silné – autorka se v očích čtenáře nijak nepřikrášluje, přiznává svou naivitu, nevědomost i slabost. Byla příliš důvěřivá, když se spokojila s ledabylými odpověďmi svého muže o situaci v Rusku a snadno přijímala sovětskou propagandu.
"Díváme se vždycky na zprávy o událostech v SSSR a dozvídáme se, jak je to tam krásné. Všechno se zdá tak jednoduché, že se už těším, až tam budu," stojí v jejích vzpomínkách. Neposlechla ani americké úředníky, kteří ji před vjezdem do Polska varovali, že svobodný svět opouští navždy.
Budu žít, ale nechci
Autorčino prvotní rozčarování a šok vystřídalo zoufalství, projevující se nekonečným pláčem a dvěma pokusy o sebevraždu. Její beznaděj dokládá vzpomínka na dobu, kdy se jí nezdařila otrava roztokem na hubení hmyzu: "Doktor říká, že budu žít, ale já nechci. Jsem moc smutná a znovu pláču. Proč, dobrý Bože, proč mě tam nechceš? Proč? Je to tak nespravedlivé. Není mi ještě ani dvacet pět let a už nechci žít."
S přibývajícími lety však přišla rezignace. Stala se sovětskou občankou, pro tvrdou práci dosáhla dokonce pověsti "dobré soudružky", nikdy tu však nebyla šťastná. Její děti a vnoučata, které se do sovětské reality narodily, ji považovaly za tichého podivína, když zničehonic začala mluvit řečí, které nerozuměly, o zemi, již si nedokázaly představit.
Sovětské politice Villancherová nerozuměla a ani jí rozumět nechtěla. Schopnost či neschopnost politiků posuzovala podle toho, jak těžký byl její momentální úděl. Od Stalinovy smrti nic nečekala, v Gorbačovovi viděla šaška, který vykládá o svobodě bez alkoholu. V době perestrojky si posteskla: "Je to horší než před deseti nebo dvaceti lety, to je jasné. Ale co zmůžeme? Nic."
Pád železné opony pro ni byl vlastně hořký – i když mohla cestovat, neměla peníze. Její příběh se však díky Jallotově dokumentu dostal do Francie, kde se shromáždily prostředky na její vysněnou cestu. Dvanáctidenní pobyt Villancherové ve Francii však nepůsobí jako happy end. Přišel pozdě, na sklonku života, kdy byla příliš nemocná a unavená. Jediná rodinná pouta zůstala v Rusku, do kterého se vracela s vědomím, že šťastnější život mohla prožít jinde.
RENÉE VILLANCHEROVÁ - Ukradený život
Přeložila Hana Holubkovová. Albatros plus, Praha 2005, 158 stran, doporučená cena 189 korun.
