Spisovatelka Petra Hůlová v roce 2008 získala Cenu Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga.

Spisovatelka Petra Hůlová v roce 2008 získala Cenu Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga. | foto: ČTK

Petra Hůlová píše z pozice outsidera. A není to špatné

Spisovatelka vydala svou šestou knihu nazvanou Strážci občanského dobra. Zpočátku překvapivě výstižné postřehy z dob, kdy se bortila totalita a budovala demokracie, se s narůstající fabulací otupují.

Odpálkovat a pohanět novou prózu Petry Hůlové Strážci občanského dobra není žádný problém, ačkoliv se jedná – jak je u autorky zvykem – o slovesně suverénně zvládnutý útvar. Konkrétně pak o monolog bezejmenné hrdinky, která hovorovým výrazivem vypráví o tom, jak coby dítě prožívala normalizaci, převrat a první desetiletí po něm.

Ten "rychlý proces" zlomení hole nad Strážci občanského dobra lze učinit tehdy, když se nám tohle dílo nebude zamlouvat ideově a politicky. Pak si pochopitelně rychle najdeme přímé i zástupné důvody, proč Hůlové říci: Tak takhle ne!

Pohledem odstrčených

Za vypravěčku totiž spisovatelka ustanovila přesvědčenou zastánkyni kolektivismu. Nedá se říct, že jde o dogmatickou komunistku, natož o sekyrnickou stalinistku. Vypravěčka, která se prohlašuje za politicky uvědomělou marxistku, má v sobě silně a nadobro vtisknutou víru v lidskou rovnost a solidaritu, a naopak odpor k individualismu, solitérství, k jinakosti skoro všeho druhu.

Uvědomuje si, že v minulém režimu leccos zůstalo pouhými sliby a chybami, ale z duše se jí příčí nahrazovat někdejší oficiální politickou orientaci prostým překlopením hodnot. Tím spíše, že pozoruje kolem sebe hromadné obracení názorových kabátů, novou proletarizaci už tak nevalně ohodnocovaného proletariátu, rozkrádání státního majetku.

Petra Hůlová zde volí optiku politicky i sociálně poraženého, odstrčeného, idealistického, absolutně nepragmatického, takzvaně nešikovného jedince, který si nikdy neumí zařídit privilegovanou pozici. To přitom leží v možnostech, ba v povaze uměleckých děl: poskytnout slovo i "poníženým a uraženým", dát naplno zaznít hlasům outsidrů, nevítězů, někoho, kdo zdánlivě nemá co říct.

V nejedné pasáži Strážců občanského dobra vypravěčka překvapuje výstižností postřehů. Hůlová tím upomíná na důležitou a v současné české prozaické produkci zvláštně opomíjenou skutečnost, kterou však jindy, když čteme román situovaný do jiné éry či společnosti, bez problémů přijímáme. Že totiž určité "nepohodlné" společenské jevy nejpřesněji vystihnou právě lidé poražení.

Až potud se dá hovořit o nové kvalitě nejen v rámci autorčiny tvorby; jde o její už šestý prozaický titul. Jeho děj však pisatelka zasadila do modelového prostředí sídliště Krakov, vystavěného kdesi v krajině bažin (proto musí bez přestání běžet sušičky a obyvatele sužují nálety hmyzu), se záměrem vybudovat vzorné socialistické bydlení, jež však nikdy nebylo dokončeno...

Pionýrské oddíly Vietnamců

Po kontrarevoluci, jak vypravěčka nazývá listopad 1989, se z Krakova rychle stává sociální ghetto, od něhož se navíc oddělí cosi jako superghetto, rozuměj závorou oddělená, policisty hlídaná čtvrť, kterou vybydlují cikáni a jiné "existence", jež vypravěčka opravdu nemusí (včetně své sestry, která stojí na druhé straně barikády). A tak s kamarádkou zakládá pionýrské oddíly sestavené zprvu výhradně z vietnamských dětí žijících v Krakově; přibyvší Vietnamci jsou totiž obdivuhodně spořádaní, ukáznění, pracovití...

Oddíly se však začnou radikalizovat a rozrůstat úměrně sílícímu sociálnímu napětí mezi Krakovem a temnou čtvrtí za závorou. Čím tahle fabulovaná konstrukce směřuje do větších podrobností a spěje do závěrečné apokalyptické vize, tím se otupuje ostří vypravěččina pohledu. A zůstává jen zručná i méně vidoucí a "nebezpečná" literatura.

Petra Hůlová: Strážci občanského dobra
Napsala Petra Hůlová, vydalo nakladatelství Torst, Praha 2010, 212 stran, doporučená cena 222 korun.
Hodnocení MF DNES: 60 %

, Kavárna