RECENZE: Spotřební román. Pláňata Petry Dvořákové působí jako povinnost

Petra Dvořáková patří určitě do top desítky současné české literatury, co píšou ženy. Tedy pokud jde o popularitu, prodeje a překlady – minimálně v polštině jsou její knížky už pár let slušný hit. Píše sice odlehčený psychologický realismus, dobře konzumovatelné čtení, ale otvírá často minoritní, dost tabuizovaná, a tím pádem důležitá téma.

Třeba incest (jako v novele Vrány), třeba pedofilii (jako v románové Zahradě). V brněnském Hostu právě vydali její novinku: víc než třísetstránkový román Pláňata. Obálka je docela strhující, symbolicky nabitá: krásná rusovláska uprostřed sněhové vánice; sklopený zrak, nad hlavou měsíc v úplňku. Časoprostorové vymezení je pak jasné: roky 1985–1995, přelom starého a nového režimu, pozdní fáze normalizace a euforický nástup zdejší varianty kapitalismu. Děje se to všecko nejspíš někde na Moravě, na vsi, ve vícegeneračním baráku. Pohromadě jsou tady prarodiče, rodiče a děti – dvě dcery.

Těžko říct, kdo je hlavní postava; možná ten dům, možná vesnice, možná ta zlomová éra moderních československých dějin. Každopádně holky se mění z dětí ve slečny, rodičům to vztahově hapruje, protože tatínek se čím dál intenzivněji alkoholizuje a maminka exploduje v záchvatech vzteku a nenávisti. Prarodiče jsou pak taková spíš konejšivá než provokativní stafáž. Sdělení je ale jasné: vztahově to v rámci téhle rodiny nefunguje. Víc se toho hroutí, než by vznikalo.

Zakletý dům – a vztahové, osobnostní hroucení. To jsou v české literatuře posledních let pozice jasně obsazené: Alenou Mornštajnovou a Petrou Soukupovou. Dvořáková je jim blízko, někdy je možná motivicky i výrazově parafrázuje. Dům vyvolává temné nálady, probouzí k životu zakázané aktivity; neslouží jako útěšná základna, ale spíš jako zřídlo zlosti, negace, tragédie. Babička ironizuje matku. Matka pohrdá otcem.

Jede zručně po povrchu

Otec se hroutí v přímém přenosu – a brutálně deformuje, kolonizuje svoji dceru. Ta se pak hádá se sestrou a nedaří se jí v partnerském soužití. Všecko se předává, všecko se v rodinném rámci propisuje do dalších generací.

Pláňata

50 %

Petra Dvořáková

Host, Brno 2023, 336 stran

Dvořáková to ale bere literárně trochu hopem. Jede zručně po povrchu, sem tam hodí nějakou dobovou rekvizitu, načrtne popkulturně vděčnou kulisu. Nějaké hlubiny, tajemství, hry a dobrodružství? Nic z toho. Autorčino vyprávění je málem bezpříznakové. Postavy nejsou ve svých partech bůhvíjak specifické; skoro všecky mají v řeči stejný profil. Jediné, co čeří hladinu, jsou ta prudká, skoro extrémní emoční hnutí vybraných rodinných členů: padají tu rázné facky, hrnky s čajem se vyrážejí z rukou, vydírá se odpíraným sexem, pije se málem do bezvědomí.

Prostě neštěstí, smutek a chuť na sebezáhubu. Nic nepomůže: ani nová, svobodná doba po devětaosmdesátém, ani nějaký ten bůh na nebesích. Nic nemá valný smysl: ani staronová rodina, ani novostarý režim.

Ten zlom je v románu samozřejmě významově nosný: láme se doba, lámou se charaktery, láme se láska v nenávist, život ve smrt. Všecko je ale podivně zplanělé. Postavy, jejich osudy, samotný styl autorčina vyprávění. Petra Dvořáková napsala svůj nový román tak nějak užitně, spotřebně. Spíš řadová povinnost – než výjimečné tvůrčí vzplanutí.