Třeba incest (jako v novele Vrány), třeba pedofilii (jako v románové Zahradě). V brněnském Hostu právě vydali její novinku: víc než třísetstránkový román Pláňata. Obálka je docela strhující, symbolicky nabitá: krásná rusovláska uprostřed sněhové vánice; sklopený zrak, nad hlavou měsíc v úplňku. Časoprostorové vymezení je pak jasné: roky 1985–1995, přelom starého a nového režimu, pozdní fáze normalizace a euforický nástup zdejší varianty kapitalismu. Děje se to všecko nejspíš někde na Moravě, na vsi, ve vícegeneračním baráku. Pohromadě jsou tady prarodiče, rodiče a děti – dvě dcery.
Těžko říct, kdo je hlavní postava; možná ten dům, možná vesnice, možná ta zlomová éra moderních československých dějin. Každopádně holky se mění z dětí ve slečny, rodičům to vztahově hapruje, protože tatínek se čím dál intenzivněji alkoholizuje a maminka exploduje v záchvatech vzteku a nenávisti. Prarodiče jsou pak taková spíš konejšivá než provokativní stafáž. Sdělení je ale jasné: vztahově to v rámci téhle rodiny nefunguje. Víc se toho hroutí, než by vznikalo.
Zakletý dům – a vztahové, osobnostní hroucení. To jsou v české literatuře posledních let pozice jasně obsazené: Alenou Mornštajnovou a Petrou Soukupovou. Dvořáková je jim blízko, někdy je možná motivicky i výrazově parafrázuje. Dům vyvolává temné nálady, probouzí k životu zakázané aktivity; neslouží jako útěšná základna, ale spíš jako zřídlo zlosti, negace, tragédie. Babička ironizuje matku. Matka pohrdá otcem.
Jede zručně po povrchu
Otec se hroutí v přímém přenosu – a brutálně deformuje, kolonizuje svoji dceru. Ta se pak hádá se sestrou a nedaří se jí v partnerském soužití. Všecko se předává, všecko se v rodinném rámci propisuje do dalších generací.
PláňataPetra Dvořáková Host, Brno 2023, 336 stran |
Dvořáková to ale bere literárně trochu hopem. Jede zručně po povrchu, sem tam hodí nějakou dobovou rekvizitu, načrtne popkulturně vděčnou kulisu. Nějaké hlubiny, tajemství, hry a dobrodružství? Nic z toho. Autorčino vyprávění je málem bezpříznakové. Postavy nejsou ve svých partech bůhvíjak specifické; skoro všecky mají v řeči stejný profil. Jediné, co čeří hladinu, jsou ta prudká, skoro extrémní emoční hnutí vybraných rodinných členů: padají tu rázné facky, hrnky s čajem se vyrážejí z rukou, vydírá se odpíraným sexem, pije se málem do bezvědomí.
Prostě neštěstí, smutek a chuť na sebezáhubu. Nic nepomůže: ani nová, svobodná doba po devětaosmdesátém, ani nějaký ten bůh na nebesích. Nic nemá valný smysl: ani staronová rodina, ani novostarý režim.
Ten zlom je v románu samozřejmě významově nosný: láme se doba, lámou se charaktery, láme se láska v nenávist, život ve smrt. Všecko je ale podivně zplanělé. Postavy, jejich osudy, samotný styl autorčina vyprávění. Petra Dvořáková napsala svůj nový román tak nějak užitně, spotřebně. Spíš řadová povinnost – než výjimečné tvůrčí vzplanutí.
