I u nás hojně překládaného Umberta Eka si sice většina čtenářů spojuje především s jeho prvním románem, "historickou detektivkou" Jméno růže (1980), zejména díky jeho filmové verzi, případně potom s dalšími prózami Foucoultovo kyvadlo (1988) nebo Baudolino (2000). Velmi podstatná je ale i jeho činnost odborná, popularizační a esejistická.
V Dějinách ošklivosti (stejně jako předcházejícím svazku o kráse) Eco figuruje jednak jako autor vlastního textu, jednak jako editor. Kromě esejisticky pojaté úvahy o úloze ošklivosti v kulturních dějinách a vysvětlení vývoje náhledu na podstatu toho, "co je ošklivé", je totiž kniha především antologií relevantních výňatků z literárních děl a reprodukcí uměleckých artefaktů - obrazů, soch, ale třeba i snímků z filmů.
Základním východiskem pro pojímání ošklivosti je podle Eka zjednodušená představa, že se jedná pouze o protiklad krásy, že se tedy de facto jedná o dvě strany téže mince, kdy existence jedné podmiňuje existenci druhé. Z takřka dobrodružné cesty za hledáním umělecké reflexe ošklivosti ale nakonec dojdeme k závěru, že v některých historických érách (včetně současné) se vnímání estetiky ošklivosti i krásy velmi přibližuje a vztah protikladu se přetváří spíš ve vztah vzájemné podpory.
Umberto Eco postupuje od začátku víceméně chronologicky, od úlohy ošklivosti v antickém světě, podle tradičního klišé "ovládaném krásnem". Následuje ošklivost biblická - hrůzyplné výjevy včetně Kristova utrpení, Apokalypsa a samozřejmě všechny polohy (zejména středověkého) literárního i výtvarného zobrazení Pekla a Ďábla. Zvláštní pozornost věnuje (anti)estetice monster a zázraků.
Renesanční uvolnění s sebou přineslo i nové přístupy v zobrazení ošklivosti, zejména satiru a karikaturu. Zde časové řazení na chvíli přerušuje a v několika kapitolách pohlíží na vývoj vnímání ošklivosti spíše tematicky. Velmi zajímavé jsou pohledy na ženskou ošklivost od antiky po baroko, ale třeba také problematika "démonizace nepřítele" ať už coby Antikrista, Hitlera nebo komunisty.
Finále knihy tvoří několik kapitol, ve kterých se ošklivost a krása sváří takřka postmodernisticky - pod hlavičkou kýče se krásné mění v ošklivé, jež je ale "na druhou" přijímáno jako svým způsobem krásné (zvláště uměleckými avantgardisty). Až extremisticky odpudivé projevy současnosti naopak mají v sobě ukryté určité krásno. A právě tato relativizace estetických hodnot a soudů, příznačná pro naši dobu, je jakousi pointou nesmírně barvitých dějin, které Umberto Eco tak poutavě v knize popsal.
Umberto Eco: Dějiny ošklivosti
přeložili Iva Adámková, Jindřich Vacek, Jiří Pelán, Gabriela Chalupská, Kateřina Vinšová, Zora Obstová, Anita Pelánová
Argo, 456 stran
