Josef Multrus - Kavárna Juliš (30. léta dvacátého století)

Josef Multrus - Kavárna Juliš (30. léta dvacátého století) - reprodukce z knihy Pražské kavárny a jejich svět | foto: Paseka/Muzeum hl. m. Prahy

Okuste, jak se žilo na kavárenském červeném plyši

Když se řekne "kavárna", vybaví se často ta z počátku minulého století. Prostor inspirující a kvasící, tržiště generací a idejí. Teď pronikl do knihy i na výstavu.

Snad vše, co má něco společného s uměním a literaturou, prošlo někdy Unionkou, peklo se na jejím červeném sametu a s hrdinným přemáháním pilo její černou kávu. Všecky talenty mastily svými vlasy její zdi a všechna početí se dařila v teplé líhni té hustě nadýchané atmosféry, všichni tu něco umlouvali a chtěli něco velkého, ale především diskutovali o všem možném, popsal Karel Čapek atmosféru legendární pražské kavárny Union na rohu Perštýna a Národní.

Navzdory snahám o záchranu koncem 40. let zmizela stejně jako dům, v němž přebývala. Proti proudu času, do slovutných podniků konce 19. století a první poloviny 20. století, se vrací publikace Pražské kavárny a jejich svět.

Nakladatelství Paseka ji vypravilo k stejnojmenné výstavě v Muzeu hl. m. Prahy, která začne 12. března a potrvá do konce léta.


Ani první ani poslední

Není to první titul zacházející s podnětně povalečským tématem. Krátce po sametové revoluci vyšly Kavárny & spol., svazek literárních ozvuků a vzpomínek z pera slavných osobností, třeba Vítězslava Nezvala, Josefa Lady, Vladimíra Holana.

Předválečnou kavárnu a její návštěvníky zhmotnila v osobních vyznáních Lenka Reinerová (Kavárna nad Prahou) i Adolf Branald (Pražské promenády), u kávy a nad kávou prodlévají texty esejisty a kunsthistorika Josefa Kroutvora.

A stará pohostinská zařízení (včetně vináren a putyk) ožila i na dopisnicích a pohlednicích soustředěných v letošní knížce Viktora Šlajchrta.


Současná knížka, postavená na studiích čtyř mladých autorů (Eva Bendová, Tomáš Dvořák, Dominik Hrodek, Šárka Kořínková), postihuje dobový kavárenský život i styl komplexněji, i když ne vždy důsledně.

Jeden z textů se zaměřil na typologii a vnitřní členění jednotlivých zařízení (například velkokavárny, propojení s čítárnami a hernami, dělnické kafčírny), druhý se ohlíží za pozůstatky interiérů, třetí prochází reflexemi ve výtvarném umění, které často souzněly se společenskými a architektonickými proměnami.

Místo okázalé secesní nazdobenosti se v meziválečném období více uplatňovaly moderní účelné interiéry a ženy jako návštěvnice kavárny získaly výraznější (byť nikoliv nutně pozitivnější) roli.

Dojde i na atmosféru, věhlasné návštěvníky a pohled do zákulisí vybraných podniků – vedle těch v samém centru to jsou třeba i vinohradská Demínka či Nuselská kavárna. Ale nebudily jen nadšení: v literatuře se objevují kritické připomínky k zakouřenému prostředí, prázdně zevlujícím hostům i tvrdému zacházení s personálem.

A pak je tu opak: spisovatel Zdeněk Kalista raději celé dny hladověl a brodil se mokrem v proděravělých botách, než aby si odpustil oblíbenou černou kávu v Unionce.

Texty bohatě prostupuje obrazová dokumentace, která čerpá z archivů, knihoven, muzejních a galerijních sbírek. S cennými památkami se ozvali i soukromí vlastníci.

Chybí základní pomůcka: přehledná mapa
Možná by mnohý dnešní kavárník zbledl závistí při pohledu na vybavení vinohradské kavárny Nizza, která
disponovala párátníky, miskami na zmrzlinu, račími příbory, bodci na mořské plody, chladičem na likéry i ohříváčkem na pivo.

Potomci provozovatele Nuselské kavárny zase dodali skleněné diapozitivy s reklamou, která se promítala v kinech – je na ní světelný číšník, který se uctivě uklání nad kavárnou slavící desetiletí existence.

Jako celek knížka funguje, jednotlivé texty se naštěstí více doplňují než překrývají, pár drobností (nejednotný přepis Erwin/Ervín Kisch, editorem titulu Praha svým hostům není Grmela Jiří, ale Jan) odpustíte.

Postrádala jsem výraznější přesahy k současnosti u popisovaných podniků, sporé jsou i informace o válečné době a třetí republice, které ještě spadají do zadaného časového rámce. A proč chybí to uživatelsky nejvděčnější – zakreslení kaváren na uvedené dobové mapě?

Kdo jsou kavárenští upíři?
Snad to chtělo více nadsázky, rozvolněnější styl (jakým okouzluje třeba Kroutvor), texty místy působí až strojeně. Což neplatí o kapitole Upíři kaváren čtyřiadvacetileté Šárky Kořínkové, která vychází z diskusí v oborových časopisech Kavárník a Hostimil.

Název odkazuje ke specifickému a stále aktuálnímu typu hostů – potížistům (například rozjívené děti, šetřílci s pramalou útratou, halasná mládež či kořalové), kteří svým chováním klíží zavedené pořádky a připravují majitele o zisky.

Zvláštní kategorií jsou koketéři s vilnými pohledy, věčně nespokojení nervózové, vystřihovači a vytrhávači novinových článků a konečně „skladníci“, kteří u sebe tisk bezdůvodně syslí.

Kavárník Suchánek z Arca nejhorším živlům dokonce nabídl „peněžní odbytné, když se mně reversem zavážou, že nebudou závod můj navštěvovati“. Tak že bychom si z toho vzali poučení?

Milena Jesenská ostatně přirovnala bohémské ovzduší k nakažlivé nemoci: „... a kdo jednou zapadne do lenivé vleklosti životního tempa těchto kaváren, zřídka se prodere kupředu.“