Robert Olen Butler

Robert Olen Butler - Praha (červenec 2008) | foto: David Port, MF DNES

Neproslavil mě román, ale útěk ženy, ohlíží se Butler

  • 1
Nositel Pulitzerovy ceny, známý americký prozaik Robert Olen Butler, vypráví v rozhovoru pro MF DNES o Vietnamu, válkách, psaní i jedné rodinné aféře.

Butler (1945) je veteránem války ve Vietnamu, které věnoval celou trilogii. Životem vietnamské komunity ve Spojených státech se pak zabýval v povídkách Jak příjemně voní cizí hora (A Good Scent from a Strange Mountain), oceněných roku 1993 Pulitzerovou cenou.

V poslední době však stránky novin plní z jiného důvodu: kvůli magnátovi Tedu Turnerovi ho opustila žena. Autor Česko navštívil jako učitel tvůrčího psaní v rámci Pražského letního programu, který na půdě FF UK každoročně pořádá Univerzita západního Michiganu.

V prvním románu Uličky ráje vyprávíte o americkém dezertérovi ve Vietnamu. Psal jste i z vlastních zkušeností?
Do vietnamské kultury jsem se skutečně ponořil: armáda mě na rok poslala do jazykové školy a já od svého prvního dne ve Vietnamu mluvil vietnamsky. Pět měsíců jsem pracoval pro vojenskou rozvědku na venkově, stýkal se s farmáři, rybáři, dřevorubci a provinčními policisty. Dalších sedm měsíců jsem tlumočil a asistoval americkému vyslanci a poradci saigonského starosty. Bydlel jsem ve starém francouzském hotelu, po nocích se toulal zapadlými saigonskými uličkami a bavil se s lidmi, kteří byli velice přátelští. Nedezertoval jsem, ale připadal jsem si  – řečeno dobovou frází – "vietnamizován". Ostatně v roce 1971 mělo jen v Saigonu žít podle odhadů až 4 000 amerických dezertérů.

Povídky Jak příjemně voní cizí hora jste psal v první osobě. Nekritizoval vás někdo, že si přivlastňujete vietnamské prožitky?
Ti, kteří něco namítali, nebyli Vietnamci – a tak si i oni osobovali právo na posuzování Vietnamců. Vietnamci mají ohromnou tradici vzdělanosti a písma, a když jsem získal Pulitzerovu cenu, skupina vietnamských vědců a umělců uspořádala oběd na mou počest v jižní Kalifornii. Ocenili, že mé povídky pojednávají o lidském údělu, o tom, co nás spojuje – silněji než náboženství, rasa, etnický původ či kultura.

S jakými rysy americké kultury se vlastně vietnamské komunity dokázaly nejvíce ztotožnit?
Vietnamci, včetně těch v Americe, si dokážou osvojit vše, co shledávají užitečné či blízké. A tak i když je nejrozšířenějším náboženstvím ve Vietnamu katolictví a buddhismus, má každá taková domácnost zároveň někde svatyni předků – což je konfuciánská tradice.

Jak dnes hodnotíte americký zásah ve Vietnamu?
Spojené státy neměly tušení, kdo jsou Vietnamci. Vláda  vyvinula absurdní dominovou teorii: v případě, že se Vietnam stane komunistický, ovládne Asii Čína. Zapomněli jsme, že Vietnamci jsou pragmatici a ve své dlouhé historii se Číňanů ustavičně zbavovali – Vietnam skutečně poté, co se spojil pod komunistickou vládou, první válku vedl s Čínou. Na druhé straně dnes žije v USA milion Vietnamců, kteří jsou přesvědčeni, že to byla občanská válka – Jižní Vietnam měl podle nich vlastní identitu a chtěl svůj osud. Je to složité, nicméně ve Vietnamu jsme se ocitli ze špatných důvodů. V  tom ohledu to byla válka od počátku nesmyslná.

O válce ve Vietnamu natočili Američané řadu filmů. Který z nich vystihl její podstatu?
Některé vynikající velké filmy mají být o Vietnamu, ale vypovídají o něčem jiném: Apokalypsa o pohanském impulzu v lidském srdci a Lovec jelenů o poutech mezi muži. Za nejlepší film o Vietnamu považuji nepříliš známé dílo Rok draka o policistovi v americké čínské čtvrti. Je to veterán z Vietnamu obklopený Asiaty a asijskými gangy, který má jasnou představu o pořádku, spravedlnosti a společnosti řízené právem. Udělá cokoli a obětuje kohokoli, aby své vize dosáhl. Všem působí jen bolest – což je perfektní alegorie toho, co jsme dělali ve Vietnamu.

Podobá se to okupaci Iráku?
Ani současná vláda neměla ponětí, kdo jsou Iráčané, a dodnes nerozezná sunnitu od šíita. Hlubší problém však spočívá v tom, že po někdejším britském impériu zůstaly naprosto umělé, neživotaschopné státy.

Jak se vyrovnáváte se zvýšenou publicitou, kterou vyvolal váš rozvod a kniha Pohlavní styk?
To je ironie naší pop-kultury. Před rokem a půl mi utekla žena s mediálním magnátem Tedem Turnerem, což se dostalo do společenských rubrik na celém světě včetně Ukrajiny. Má další kniha se jmenuje Intercourse, Pohlavní styk, což bulvár shledal zajímavým – a kniha se dobře prodávala. První zahraniční práva koupili Estonci, následovali Češi. Za obdobnou publicitu by hollywoodské hvězdy platily tučné honoráře – a ačkoli jsem si nikdy nic podobného nepřál a chvíli to byla nepříjemná zkušenost, má své výhody. Přinejmenším v americké kultuře jsou seriózní spisovatelé zcela přehlíženi, a tak celá aféra udělala pro mou kariéru víc než cokoli jiného. Mimochodem, s bývalou ženou stále výborně vycházím a pro své kamarády mám jednu radu: pokud vás opustí žena, ať si vybere  miliardáře. V takovém případě vám totiž ponechá dům, psa, plat i smysl pro humor.

Vaši prvotinu odmítlo jedenadvacet nakladatelství. Jak jste vytrval?
Pokud chcete napsat něco, co přežije zkoušku času, musíte pochopit, že umění nevyvěrá z mysli: nestačí mít ideje a zkonstruovat předmět. Umění pochází ze snu a z podvědomí. Jak řekl slavný japonský režisér Kurosawa: "Být umělcem znamená nikdy neodvracet zrak." To je největší výzva – čelit démonům, které máte v duši.