RECENZE: Zmizela komika, přibývá ohlédnutí. Vieweghovy postavy smutní

Michal Viewegh je tu po roce s novou knížkou. Jmenuje se Povídky o nelásce a tíhne hlavně k minulosti.

Michal Viewegh se vrací s druhou knížkou vydanou pod hlavičkou pražského Ikaru, kam se přestěhoval předloni z brněnského Druhého města po bouřlivém krachu jednoho letitého přátelství.

Novinka má název, který čtenáře vede po žánru i tematickém svorníku – Povídky o nelásce. A souběžně přivolává z minulosti právě deset let starou knížku, kterou Viewegh pojmenoval dost podobně: Povídky o lásce.

Tematická změna je v novince patrná – a byla patrná už ve Vieweghově předchozích povídkových kolekcích Bůh v renaultu a Zpátky ve hře. Dravé a cynické libido jeho aktérů zvadlo, na scénu se přišouralo znavené a bojácné mortido; lásku vystřídala smrt. Zatímco dřív víc věcí začínalo, teď jich víc končí.

A přibývá ohlédnutí – za tím, co bylo lepší, plnější, hodnotnější. Pokud jde o vztahové rovnice mezi mužem a ženou, které Viewegh řešil ve svých textech odjakživa, pak v novince krachuje skoro všechno: jistoty se mění v nejistoty, vztahy kolabují a končí rozvodem a samotou. Ať je v hlavní roli Vieweghovo favoritní alter ego Oskar, nebo postavy, které autor pozval do svého fikčního světa ze stránek novin.

„Vadnutí“ však provází Vieweghovu novinku nejen po stránce obsahové, vstoupilo znatelně i do jeho autorského stylu. Minimálně ve třech bodech.

Povídky o nelásce

50 %

autor: Michal Viewegh

nakladatel: Ikar

Zaprvé většina textů připomíná spíš obrazy, letmo nahozené situace – na povídky jsou příliš málo propracované. Zadruhé zmizel vypravěčský elán, se kterým dřív Viewegh suverénně stavěl jak kulisy, tak samo dění na scéně, podávané v ostrých konverzačních výměnách a chytlavé psychologické zkratce. Zatřetí zmizela komika. Jen výjimečně se čtenář zasměje tak jako v povídce, asi nejzdařilejší z celé knížky, kde je spisovatel Oskar nucen čelit na svém čtení vulgárním atakům podroušené hoteliérky, jasně frustrované sadistky.

Z dřívějšího, a nejen povídkového Viewegha zbylo v Povídkách o nelásce málo. Jako by se jeho nynějším postavám ani moc nechtělo žít, neznají radost, nic je netěší, nemají naději. Vše se propadlo do minulosti. Jediná povídka míří k budoucímu: skica puberťačky, co vyjíždí s natúrovanou sekačkou sbalit stydlína z chalupy odvedle. Jinak je ve společném jmenovateli vyčerpání, vyhoření. A nepomůže ani, že nakladatel za dvanáctero povídek přilípl devětadvacet let starou Vieweghovu divadelní hru Růže pro Markétu. Tahle skutečnost propast mezi tehdy a teď jen prohlubuje.