Zjistí, že jsou neviditelní (pouze za světla, v noci se „zhmotní“). A uvědomí si, že mají dva úkoly: zachránit život svého dědečka Bedřicha Lišky, který v reálném světě zemřel v těch pohnutých dnech na barikádě, a zabránit tomu, aby sovětská okupace trvala dvě desetiletí.
Tolik v kostce. Kolem základní osnovy rozvíjí autorka na téměř čtyřech stovkách stránek značně barvitý děj, odehrávající se z části v obsazené a zakrvácené Praze, ale především v Moskvě, kam se děti s tehdy mladistvým dědou dostanou na palubě letadla, s nímž odletěl prezident Ludvík Svoboda na jednání se sovětskými činiteli.
Sice složitě, ale přece jen proniknou až do Kremlu. Tu a tam se zjevující záhadná liška nad nimi evidentně bdí.
Tudíž alternativní dějiny – ale s jedním základním problémem. Podle nakladatelské anotace jsou Liščí oči určené mládeži. Zřejmě pro zábavu i poučení. Ale je otázka, kolik jmen z plejády československých představitelů, kteří mají podle Sovětů požehnat okupaci vlastní země, dnešní mladí znají.
Jistě Dubčeka, který menstruující Zuzce půjčí své obnošené tepláky, Husáka, možná Kriegla a Jakeše (mimochodem: kam se Hůlové ztratili předseda vlády Černík a předseda parlamentu Smrkovský, když tu nechybí Mlynář, Biľak či Lenárt?).
Tísnivou atmosféru moskevských rokování a tragické dilema našich politiků vystihla Hůlová výborně, ale jinak je jádro příběhu zklamáním. A rozhovory Edy a Zuzky s Dubčekem či Krieglem působí i ve fantasy románu až absurdně. Stejně tak řešení okupační krize, které dvojčata ve spolupráci s Krieglem vymyslí.
Samozřejmě jsou v románu pasáže, které zaujmou a potěší. Třeba legenda o létajícím psu, která se šíří po Praze, zrozená z faktu, že ho neviditelná Zuzka nesla v náručí.
Liščí očiPetra Hůlová 2021, Argo, 370 stran |
Nebo atmosféra moskevského cirkusu s krásnou cvičitelkou koní Marinou, odhodlanou získat dědu Lišku pro sebe.
Praktiky Institutu pro výzkum paranormálních jevů. Dojem bohužel dost kazí zmínky o třetí cestě a o Československu jako eventuálním vzoru pro svět – a víceméně i závěr knihy.
Liščí oči jsou, jak lze od Hůlové očekávat, dobře napsané a rozhodně za přečtení stojí, i když po nich možná sáhnou spíš dospělí než děti. Nicméně určité rozpaky prostě vyvolávají.
A na závěr hnidopišská poznámka pro případného dětského čtenáře, týkající se přesnosti detailů. Dubček nebyl generálním, ale prvním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany a naši představitelé nebyli do Moskvy uneseni z Úřadu vlády, ale z budovy ÚV KSČ.
