Surrealismus je vnímán jako především francouzské umělecké hnutí. Jistěže právem. Je však na místě si uvědomit, že jeho česká podoba má svá výrazná specifika a hlavně dodnes svou sílu. To je vstupní teze více než čtyřsetstránkové publikace Permanentní avantgarda? s podtitulem Surrealismus v Praze, kterou vydalo nakladatelství Academia.
Permanentní avantgarda?
Její autorka, německá profesorka slovanských literatur na univerzitě v Hamburku Anja Tippnerová, píše: "Surrealismus se dnes všeobecně považuje již za historické hnutí, a nikoliv za aktuální kulturní fenomén. V Praze je ale jiná situace. Dodnes existují filmaři, spisovatelé a malíři, kteří věří v Bretonovu 'permanentní revoluci ducha' a pokoušejí se ji uvést do praxe, aniž by se tím umělecky sami stavěli do role outsiderů. Je tomu tak navzdory skutečnosti, že největší rozkvět surrealismus zažil ve třicátých letech. V současné době česká Surrealistická skupina tvoří jedno z největších surrealistických uskupení na světě."
O dějinách, podstatě a osobnostech českého surrealismu sice existuje řada studií i uměleckých monografií, často vydaných (v případě výtvarníků) k velkým retrospektivním výstavám, souhrnná práce, která by zohlednila všechny umělecké obory, ideovou a filozofickou stránku věci i dějiny Surrealistické skupiny od jejích předchůdců až po dnešek v kontextu světového oborového dění, však doposud chyběla.
Nezval versus Teige
Tippnerová rozdělila svou práci na čtyři oddíly. První "uvádí do děje" popisem kolektivnosti surrealismu a z ní vyvěrající potřeby zakládání organizovaných skupin, jako je ta pražská. Její dějiny jsou samozřejmě zcela rozdílné od té pařížské, přestože zejména v počátcích byly kontakty mezi oběma avantgardními metropolemi velmi živé.
Pražský surrealismus vychází jednak z poetismu, který už ve 20. letech minulého století razili umělci sdružení v Devětsilu (Karel Teige, Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert a další), jednak z tzv. artificielismu, výtvarného stylu, který vymysleli a jako jediní také provozovali Jindřich Štyrský a Toyen.
Autorka knihy mimochodem dokládá, že někteří z předních exponentů českého surrealismu nejprve s tímto hnutím po jeho vzniku ve Francii polemizovali nebo jej přímo odmítli.
Kromě Štyrského to byl i Teige, který surrealismus v roce 1930 (tedy čtyři roky před založením Surrealistické skupiny, jejímž byl pak hlavním ideologem) ironicky označil za "směsici revolučního elánu a pasivního somnambulního spiritualismu" a surrealistům vyčetl jejich "romantický anarchismus".
A Vítězslav Nezval, nejvýznamnější český spisovatel tvořící v surrealistickém stylu, se téhož roku nechal slyšet: "Nejsem stoupencem surrealismu a nehodlám ze svého intelektu násilně seškrabati vrstvu, jež dělá ze skla zrcadlo."
Je to dějinný paradox, že se Teige a Nezval posléze ocitli v čele Surrealistické skupiny a o čtyři roky později se z nich stali nepřátelé na život a na smrt, když byl Nezval ze skupiny vyloučen a sám poté vyhlásil její rozpuštění.
Do podzemí
Jedním z důvodů, proč se Teige s Nezvalem dostali do nepřátelského vztahu, byly odlišné názory na komunismus, k němuž představitelé meziválečného surrealismu zcela přirozeně tíhli. Další vývoj českého surrealismu byl vlastně z tohoto úhlu pohledu paradoxní a zároveň logický.
Za německé okupace, která silně omezila prakticky vše umělecké, žila část surrealistů v exilu, část víceméně v ilegalitě. Za komunistické totality někteří bývalí představitelé skupiny, zejména Nezval (když se ovšem svého "surrealistického pomýlení" zřekl), užívali privilegovaného postavení. Jiní naopak postupem času, a s nastupující generací vedenou Vratislavem Effenbergerem již zcela, zamířili prakticky do "podzemí".
Na rozdíl od klasického undergroundu, který žil ve svém paralelním světě z vlastního rozhodnutí, byli surrealisté do jeho blízkosti zataženi vlastně proti své vůli. I nadále však pracovali, z jejich rukou vycházela velká díla literární, výtvarná, fotografická a s nástupem Jana Švankmajera i filmová. Což platí de facto dodnes.
Násilí i magická Praha
Anja Tippnerová v knize dále rozebírá teoretické pojmy souvisící se surrealismem, jako je psychoanalýza, strukturalismus či marxismus, a zabývá se jeho kritickým rozměrem i teoretickými východisky.
Mimořádně zajímavé stati přináší třetí oddíl knihy, kde na případech jednotlivých umělců či děl dovozuje specifika praxe pražské Surrealistické skupiny. Čtenář si tak například může srovnat motivy násilí u surrealistů vlastně tří generací, Jindřicha Heislera, Vratislava Effenbergera a Jana Švankmajera, nebo "magickou" Prahu jako téma Vítězslava Nezvala a Petra Krále.
Závěr bohatě zdrojované knihy (jen seznam literatury z celého světa tvoří padesát stran) pak hovoří především o surrealismu v kontextu politiky.