Samozřejmě v nejlepším slova smyslu. Důkazem budiž kniha Stopařův průvodce po galaxii jazyků, kterou vydalo nakladatelství Paseka.
Wahlgrenova fascinace má kořeny v dětství. Zajímal se o jazyk opic z Tarzana, elfštinu z knih J. R. R. Tolkiena i o latinu pirátů z Asterixe. Během dovolené na Sicílii si dokonce vytvořil vlastní tajnou runovou abecedu. Málokdo však mohl tušit, že láska k jazykům jiných světů s trochou nadsázky jednou přeroste ve svébytnou vědeckou disciplínu.
Ve své publikaci, kterou přeložila Olga Bažantová, kromě výše zmíněných jazyků vysvětluje vznik a principy fungování wakandštiny z komiksového Black Panthera nebo třeba huttštiny ze Star Wars. Jak už výčet napovídá, smyšlené jazyky často vznikají jako součást děl fantasy a sci-fi žánru.
Ačkoliv je velká část z nich spojena hlavně se světem literatury, sehrávají v jeho tvorbě výraznou roli právě filmy a televize. Pro mnohé možná bude překvapením, že uvedené jazyky ze Hry o trůny nejsou pouze dílem George R. R. Martina. Autor se totiž dávno nechal slyšet, že svému vzoru – Tolkienovi – závidí jazykový talent.
Sám tak bohatý lingvistický systém nikdy stvořit nedokázal. Televize HBO, která jeho ságu Píseň ledu a ohně zpracovávala do seriálové podoby, proto nechala vypsat výběrové řízení, jehož cílem bylo najít vhodného lingvistu schopného propracovat dothračtinu a valyrijštinu. Stal se jím předseda The Language Creation Society David J. Peterson.
„Martin vymyslel asi třicet dothrackých slov, z nichž většinu představovala jména. Z nich si Peterson utvořil poměrně dobrou představu o tom, jak dothračtina zní, tedy o její fonologii, a z Martinových několika krátkých vět získal drobný vhled do gramatických zákonitostí. Nejdelší věta, která se v knize objeví, je chalakka dothrae mr’anha! (Jede ve mně princ!). Pronese ji jedna z hlavních postav, Daenerys Targaryen, při obřadu na počest svého dosud nenarozeného dítěte,“ píše.
Kořeny už v antice
Skoro by to mohlo vypadat, že umělecké nebo konstruované jazyky jsou hlavně záležitostí dneška, ale Wahlgren upozorňuje, že tomu tak není. Už řecký dramatik Aristofanes v komedii Acharňané z roku 425 př. n. l. jeden vytvořil. Zmínit by se dal i doposud nerozluštěný Voynichův rukopis nebo smutný osud esperanta.
Lingvisté Edward Sapiro a Benjamin Lee Whorf se domnívají, že jazyk do velké míry utváří lidské vnímání světa. A ačkoliv je jejich teorie zajisté zpochybnitelná, právě kniha Stopařův průvodce po galaxii jazyků ji (možná nevědomě) potvrzuje.
Bylo by jinak potřeba vytvářet pro postavy knih a filmů původní jazykové prostředí, kdyby nemělo vliv na jejich charakter a chápání okolí? Asi ne. Každý navíc zná pocit, kdy se v cizím jazyce nemůže vymáčknout, protože mu naskakuje mateřština. Ať už jde o angličtinu, nebo klingonštinu.
