Katalpa, ročník 1979, zaujala hned svou prvotinou „Je hlína k snědku?“. Novelou, ze které doslova kapala krev, brilantně napsanou prózou, nabitou tělesností, smyslovostí, emocemi. Podobně v následujících románech: Hořké moře, Němci a Doupě. Podobně v třísetstránkové novince.
Už ten název: dech se vine příběhem jako červená nit. Jedna postava lapá po dechu pod vodou, jiná se udusí po vosím bodnutí do jazyka, tisíce a tisíce dalších pak „vydechuje“ k nebi komín osvětimského krematoria. Ale Zuzana dýchá hlavně proto, aby přežila, aby se zklidnila, vrátila k sobě, aby zvládla překročit další klacky, které jí osud bez lítosti hází pod nohy.
Příběh začíná uprostřed první republiky kdesi na maloměstě. Zuzana má dva kamarády: Hanuše a Jana. A oba na ni mají zálusk. Zuzana je totiž inteligentní krasavice, navíc z bohaté rodiny. Jenže taky je Židovka.
V protektorátu se pak cesty těch tří rozcházejí, dětství střídá dospělost: Jan jde do odboje, Hanuš se dá ke kolaborantům – a Zuzana skončí v osvětimském lágru, kde poslouží jako pokusný králík sadistickému pseudolékaři. Všechnu bolest posbíranou v koncentráku sice zvládne, ale když chce po válce zpátky domů, převzít po zavražděném otci rodinný cukrovar, zjišťuje, že s jejími kartami někdo rozehrál úplně jinou hru…
Dějová linka příběhu je sice lineární, jasná, do značné míry předvídatelná, ale způsob, jakým autorka příběh vystavěla, je pozoruhodný.
Stojí na kontrastech, jisté souměrnosti a motivických návratech. Kniha má tři části, zabírá tři dějinné úseky, hlavní hrdinové tvoří trio. Napětí se pak rodí jednak ze vztahu mezi tichou harmonií uvnitř Zuzaniny rodiny a křiklavou disharmonií, kterou přináší druhá světová válka, a jednak z jasných rozdílů mezi Hanušem a Janem. Oba sice milují stejnou dívku, ale typově jsou opační: první je konformní slaboch, kdykoli přichystaný ublížit, zradit a lhát, druhý je věčný idealista a dobrodruh.
Zuzanin dechJakuba Katalpa Host, 2020, 328 stran |
A pak ty návratné motivy, jako titulní dech a zmíněná krev. Vyplouvají na povrch na různých místech textu, pokaždé v jiných souvislostech a kulisách. Jejich návratnost je místy až děsivá, některé scény jsou jako z psychologického hororu, ale nikdy nejde o efekt, okamžitý užitek, vždycky jde o celek příběhu, jeho vnitřní sílu a soudržnost. Právě to dělá z Katalpiny knihy událost.
Zuzanin dech pitvá možná už tisíckrát rozpitvané téma, ale takovým způsobem, jako by to bylo poprvé: s nevinným údivem a jakousi magií. A taky se smyslem pro finální rozlišení dobra a zla, zločinu a trestu, naděje a beznaděje. Sečteno a podtrženo: tip na knihu roku.
