Původně pracoval jako počítačový inženýr, nakonec se však Franck Thilliez stal jedním z nejúspěšnějších francouzských autorů současnosti. Inspiraci pro své thrillery často hledá ve vědě. V románu Pandemie píše o agresivním chřipkovém viru, který se jednoduše přenáší z ptáků na lidi a kromě Francie ohrožuje i další země.
V Pandemii jste se v mnohém přiblížil realitě loňského roku. Kdy jste si poprvé uvědomil, že asi nastává situace, kterou jako autor „znáte“?
Začalo mi to docházet loni v lednu. Sledoval jsem, co se dělo ve Wu-chanu, vypadalo to vážně, ale říkal jsem si, že v Asii podobná epidemie nevypukla poprvé. Ovšem poté, co jsem zjistil, že ve Francii i dalších zemích bylo zachyceno „několik případů respiračního onemocnění přivezeného z Číny“, se mi v hlavě rozsvítila kontrolka: po napsání Pandemie jsem totiž věděl, že jakmile virus opustí území státu „svého původu“, je velice složité, ne-li nemožné ho zastavit. V té chvíli epidemie přerůstá v pandemii. Ve svém románu jsem popsal tentýž scénář, takže jsem věděl, že situace bude mnohem vážnější, než se v té chvíli jevila.
Někteří o pandemii koronaviru mluví pouze jako o zkoušce na pandemii ještě závažnější. Souhlasíte?
Ne tak docela, protože už tato pandemie je velmi vážná. Co může být nebezpečnější než neustále mutující virus, který nijak zvlášť nereaguje na změny teplot, je vysoce nakažlivý a dennodenně zabíjí tisíce lidí po celém světě?
Navíc tu máme bezpříznakové nakažené, to znamená, že virus se skrývá v lidském organismu, aniž na svou přítomnost upozorní, aby se mohl ještě lépe šířit. Mikroorganismy jsou druhem jako každý jiný, adaptují se a hledají si místo na planetě. Nemáme jinou možnost, než s nimi žít, a nikdo není schopen předpovědět, kdy vypukne příští pandemie, ani jak bude vypadat. Podle mě však zákonitě nějaká další přijde, protože pandemie tu jsou odjakživa.
O pandemii jste si mnohé načetl, měl jste připraven pro sebe i rodinu něco jako krizový plán?
Znám lidi, kteří skladovali potraviny už před pandemií, pro případ „vážné světové krize“. Já takový nejsem, nechce se mi žít ve strachu. Vidí-li totiž člověk budoucnost pořád jenom černě, nemůže vést normální život. Ačkoli píšu velice temné příběhy, založením jsem spíš optimista. Lidský druh už čelil mnoha pohromám a pokaždé je dokázal překonat. Není důvod, aby tomu tak nebylo i dnes…
Román o pandemii jste chtěl napsat dlouho, stěžejní pro vás ale bylo setkání s odborníky z Pasteurova institutu v Lille. Proč?
Uvědomil jsem si, že vědci tam jdou po stopách virů stejným způsobem, jakým policisté pronásledují vrahy. Setkání s tamními vědci bylo úžasné, byli velice sdílní a šťastní, že si se mnou mohou o své práci popovídat. Jsou to totiž lidé, kteří většinu času pracují v ústraní.
Spolupracujete i s detektivy, odborníky na zločin. Byl jste někdy na místě činu?
Svědkem trestného činu jsem se nikdy nestal, ani jsem se nevydal na místo činu, ale měl jsem možnost sledovat policisty při práci. Stýkám se s nimi, a tak mi někdy ukážou materiály z případů a vysvětlují mi, jak v rámci vyšetřování postupují. Mám také dobré kontakty v lékařském prostředí, mezi policejními techniky i na oddělení soudního lékařství, díky čemuž dokonale znám „cestu mrtvoly“, její pouť začínající objevením. Mohu tedy tyto záležitosti velice přesně a věrně popsat.
Jsou témata či události, které popisovat nechcete?
Nikdy neztrácím ze zřetele, že mé knihy mají u čtenářů vyvolat to, čemu říkám „potěšení ze strachu“, a nikoli nepříjemné pocity. Člověk skáče do propasti na gumě proto, že ví, že je k ní připoután. Když mu ji vezmeme, potěšení ze strachu přejde do zlé úzkosti, a to už je něco docela jiného. Prakticky neexistuje téma, které bych si zakazoval, ale pokaždé dbám na způsob, jímž o choulostivých záležitostech pojednám, protože navzdory všemu popsanému v knize musí převážit potěšení z četby.
Thilliez o úspěchu svých knih:„Když se setkávám se čtenáři, kteří přicházejí ve stále hojnějším počtu na autogramiády v knihkupectvích nebo na knižních veletrzích, mám pokaždé nesmírnou radost, když se od nich dozvím, jaké emoce v nich vzbuzují mé romány. Někteří mé knihy věrně sledují od těch úplně prvních. Nedávno za mnou přišel třicetiletý muž, který mé romány čte od třinácti! Přišlo mi to neuvěřitelné a usoudil jsem z toho, že si moje příběhy skutečně našly cestu k srdcím čtenářů.“ |
To potěšení často přechází v děs ve chvíli, kdy se příběh až nebezpečně dotýká reality. Nakolik se inspirujete skutečnými zločiny?
Vše, co souvisí s vědou a technikou, s postupy policejního vyšetřování a soudním lékařstvím, je založené na skutečnosti. Naopak postavy i jejich jednání jsou výtvorem mé představivosti, příběh si tedy vymýšlím.
Napsal jsem mnoho románů a dotkl se spousty témat, jež mají či měla oporu v reálném světě – kontaminovaná krev, obchod s orgány, genetické manipulace, pokusy na lidech… Poznatky čerpám jednak z knih, jednak z konzultací s odborníky, nakonec je tedy můj příběh šikovně namíchanou směsí skutečnosti a fikce. Thrillery jsou odrazem světa, v němž žijeme. Jsou občas drsné, protože náš svět je takový.
Ne nadarmo se řadí k čtenářsky nejpopulárnějším žánrům. Máte v tomto směru nějaký vzor?
Už odmalička mě lákaly příběhy s řešením záhady (projevovala se tím vědecká část mé osobnosti). Arthur Conan Doyle, duchovní otec Sherlocka Holmese, Gaston Leroux, Maurice Leblanc… Dlouho mě zajímal jev „nemožného zločinu“.
Potom přišel věk dospívání a dlouhé období Stephena Kinga, jenž pro mě zůstává absolutním mistrem strachu a nočních můr. Je schopný ve vás zanechat velice přesné obrazy, které si vybavíte i po dvaceti letech.Potom, velice nenápadně, přišli na řadu autoři jako Guy de Maupassant, Emile Zola či Charles Baudelaire, díky nimž tak rád vyprávím temné příběhy.
A na závěr – na co se těšíte nejvíc po návratu k „běžnému životu“?
Jako spisovatel jsem na samotu zvyklý, odjakživa trávím část roku v „karanténě“. Kvůli viru se však nemohu setkávat se čtenáři, zmizel veškerý literární život navazující na četbu. Chybějí mi kina, galerie, cestování, dokonce i sportoviště, skutečně se už nemůžu dočkat, až zase budeme „normálně“ žít. Nakonec nám pandemie dokázala, že život před ní nebyl zase tak špatný! Dnes nám naštěstí vlévá do žil novou naději vědomí, že díky očkování můžeme pandemii zvládnout – už je vidět světlo na konci tunelu.
