Ester Krumbachová v dokumentu Pátrání po Ester

Ester Krumbachová v dokumentu Pátrání po Ester | foto: ČT

Pět a půl scénáře Ester Krumbachové aneb nebyl to život pro kočku

  • 1
Pod jejím jménem si lidé vybaví kostýmní návrhářku. Jenže kniha 5 a 1/2 scénáře Ester Krumbachové objevuje, jak výrazný podíl měla na scénářích jiných režisérů a jak se s nimi přela. Mimo jiné s „babiznou“ Věrou Chytilovou.

Jan Bernard, autor knihy vydané v Nakladatelství AMU, vysvětluje „půlkový“ název publikace právě skutečností, že scénáře psala Krumbachová vesměs s režiséry, byla tedy jejich autorkou jenom z poloviny.

K přetištění vybral práce pro jejího někdejšího manžela Jana Němce a pro generační souputnici Věru Chytilovou samostatný scénář Krumbachové zastupuje překvapivý text Vstupné.

Scénografka a kostýmní výtvarnice Krumbachová by se dala v nadsázce přirovnat k Járovi Cimrmanovi: také byla všude, kde vznikalo něco nového, zásluhy si však připisovali jiní. 

Vedle Chytilové, s níž vedle Sedmikrásek chystala i jejich nerealizované pokračování, a Němce, kterému pomáhala s filmy Mučedníci lásky či O slavnosti a hostech, spolupracovala s Vojtěchem Jasným, Karlem Kachyňou nebo Otakarem Vávrou.

Pro Vávrovo Kladivo na čarodějnice měla původně dodat jen dobové kostýmy, ale z vlastní iniciativy se nakonec podílela i na některých dialozích a scénách. Podle režiséra zajímaly Krumbachovou zejména situace, kdy se lidé sami udávali. Napsala také český text ve filmu použité německé písně – Jak černý mrak už táhne smrťák zabiják.

Sama režírovala jediný hraný film, autorskou komedii o pozdních námluvách s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Menšíkem Vražda Ing. Čerta. Jenže to už se psal rok 1970, vzápětí dostala zákaz činnosti a těžce se dobou normalizace probíjela. Mimo jiné se živila výrobou náhrdelníků, které její přítel prodával v zahraničí.

Po pádu komunismu ještě natočila pro televizní cyklus GEN – Galerie elity národa portrét sester Válových či videoklip pro rockera Ivana Krále. Obnovila také autorskou spolupráci s Chytilovou, ovšem ze zápisků Krumbachové vyplývá, že jejich vymýšlení příběhu Sedmikrásky II dostalo rychle trhliny. 

Od poznámek „už z toho blbnu“ přešla k úlevnému „Věra už nechce pokračovat. Spad ze mě šutr. Všechno sní a je vždy samá komplikace. Je dost zlá a baví mě ji dráždit, babizna jedna“. Následuje lakonická, ironicky zabarvená poznámka „Volala velkouzenářová, navždy konec“.

Přesto ji Chytilová oslovila ještě jednou, v roce 1993, aby s ní psala pokračování komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Krumbachová však odmítla a zaznamenala si: „Je to hnusná ponižující věc a navíc Věra je zákeřná a hraje svou hru nefér.“ 

Mimochodem devět let po smrti Krumbachové natočila Chytilová dokument Pátrání po Ester, jejž doprovodila věcným shrnutím: „Pravda je, že se upila. Jako mnoho geniů neuměla a nechtěla se omezovat v žádném směru. Chtěla žít naplno až do konce.“

Úvahy o konečnosti života však nebyly Krumbachové cizí. Kniha cituje několik takových textů, počínaje myšlenkou „Smrt – jak je to bez žvástů a věnců a ozdob?“ a konče dopisem jejím milovaným kočkám: „Že tam na mne počkáte? Budeme si hrát.“ Ostatně také zmiňuje, že kdysi pro své smuteční oznámení vymyslela epitaf „Žila pro kočku“.

Ale kniha 5 a 1/2 scénáře Ester Krumbachové jasně stvrzuje, že to vůbec nebyl život marný.