RECENZE: Pistole v plyšáku. Osudy dívek z ghett jsou strhující i děsivé

Po obsazení Polska Němci, kteří začali pronásledovat Židy, se některé židovské ženy zapojily do protinacistického odboje. Jejich příběhy vypráví kniha Dcery vzdoru.

Kamarádi z odbojové skupiny Svoboda v Budapešti roku 1944. Vpravo dole je Renia Kukielka. | foto: Repro: Euromedia Group

Knih o holokaustu i protinacistickém odboji vychází hodně, nicméně novinka Dcery vzdoru, jejíž autorkou je kanadská spisovatelka, novinářka a herečka Judy Batalionová, je jedinečná svým tématem.

Dcery vzdoru

75 %

autor: Judy Batalionová

nakladatel: Euromedia Group

Soustřeďuje se totiž na méně známou odbojovou činnost židovských žen na území Polska během druhé světové války. Tyto ženy, respektive mnohdy ještě mladé dívky, se staly svědkyněmi zkázy vlastních rodin i celých komunit, a protože už neměly co ztratit, daly se do služeb ilegálních buněk odporu.

Batalionová je sama židovského původu, k němuž se vždy otevřeně hlásila, což jí komplikovalo život, když na začátku tisíciletí pobývala v Londýně. „Postupně jsem začala chápat, že Brity otravuje moje každou chvíli otevřeně projevované židovství,“ konstatuje v úvodu.

I proto se rozhodla zdokumentovat osudy silných židovských žen. Prostudovala spoustu pramenů i osobních vzpomínek a zrekonstruovala příběhy několika žen, které uvádí do často komplikovaných historických a společenských souvislostí, jako byly vztahy židovského odboje s polským či s partyzány.

Bandité s copánky

Vpád Němců do Polska znamenal pro tamní Židy pohromu. Byli naháněni do ghett a likvidováni jako lovná zvěř. Přesto i v těchto podmínkách existovala vůle ke vzpouře.

A ženy se skvěle hodily k roli kurýrek, které udržovaly spojení mezi ghetty a vnějším světem. Dokázaly přelstít nacisty důvtipem, ale také svým zjevem. Mnohé z nich totiž nevykazovaly takové semitské znaky jako muži, kteří byli navíc obřezáni. Židovky se často nedaly rozeznat od Polek a jako ženy nevzbuzovaly takovou pozornost.

A tak putovaly s letáky zašitými v sukních či s pistolí ukrytou v plyšovém medvídkovi. Jejich elegance a naivní pohledy často nacisty zmátly a ti jim klidně pomohli s kufrem, v němž měly ukrytý kontraband... Bylo-li však třeba, uměli tito „bandité s copánky“ i stavět bunkry a vzít do ruky zbraň.

Zbytečné redakční chyby

Převleky za Polky a křesťanky ovšem mimo jiné znamenaly zcela popřít svou identitu, dávat si neustále pozor na přízvuk nebo na dodržování katolických rituálů. Nebezpečí číhalo všude, mnoho žen zaplatilo za svou odvahu životem. Autorka sleduje několik osudů, nicméně jakousi hlavní hrdinkou je Renia Kukielka, narozená v Jêdrzejówě, která dělala kurýrku v ghettu v Bêdzinu. Přežila všemožné útrapy, včetně věznění a krutého mučení, při němž nic neprozradila. Nakonec z vězení uprchla a roku 1944 se jí podařilo dostat se přes Slovensko a Maďarsko do Palestiny.

Ale ani ty ženy, jimž se podařilo přežít, neměly vyhráno. I ve vysněné zemi se musely vyrovnávat s traumaty a s tím, že jejich vyprávění nezřídka narážela na nepochopení. Ostatně i pro dnešního čtenáře jsou jejich příběhy, zvlášť ten Reniin, strhující a děsivé současně.

V závěru se autorka dotýká i citlivého tématu současného vztahu Poláků k vlastní historii. Knihu totiž uzavírala v době, kdy polská vláda schválila zákon, podle něhož je nezákonné vinit Polsko za zločiny spáchané v době holokaustu. Batalionová se snaží Poláky chápat, upozorňuje na to, že i je nacisté terorizovali – ostatně i Reniu týrali jako Polku. Přesto je jisté, že mnoho Poláků neudělalo pro Židy nic a někteří je dokonce udávali.

Čtenářský dojem z knihy, kterou vydala Euromedia Group v edici Brána, je silný, ale kazí ho zbytečné gramatické chyby v překladu, hlavně v používání y a i (jako třeba „Odbyla půlnoc“). A také vysvětlující poznámky, informačně sice bohaté, ale neodpovídající číslům stránek, na které odkazují.