Podobně jako pozdější Hornbyho díla, vypráví i Fotbalová horečka (1992) především o chlápkovi, kterému se jen těžko dospívá a svá milostná i jiná selhání hojí ve světě náhražek. Srovnáme-li debut s knihami Všechny moje lásky (1995, česky 2000) a Jak na věc (1998, česky 1999), v nichž autor více fabuluje a konfrontuje různé přístupy k životu, je Hornbyho prvotina psána nejsyrověji; je nejbezprostřednější, nejméně učesaná a názorově nejvíce "ujetá". Není tu šance konfrontovat problémy fotbalového fanouška s potížemi jiných lidí, neboť příslušníci "normálu" se tu zkrátka nevyskytují. Jen tak mimochodem se dozvídáte o škole, práci, rodině, láskách, o politice - jenže čas se tady odměřuje výhradně podle zápasů severolondýnského klubu Arsenal.
"Vydavatel téhle knihy, má-li rozum, nemůže očekávat, že budu psát o své neuróze, a pak po mně chtít, abych pomohl dělat knize reklamu, i když tím přijdu o několik zápasů. ´Copak jste zapomněli, že jsem magor?´oznámil bych jim. O tom to celé přece je!" Podobné pasáže mohou zprvu svádět k úvahám, že běží o pouhé "vychytaně" vymyšlené parodování zažraného fotbalového fandy. Pochybuji ovšem, že tak intenzivní a sugestivní komentáře ke stovkám zásadních kopů a jiných fotbalových kouzel, k desítkám hráčů a k několika trenérům, které v románu zažívá klub Arsenal od roku 1968 až do 11. ledna 1992, by si někdo dokázal vycucat z prstu. Takovými zážitky si člověk nejprve musí nějak projít, má-li o nich psát tak, jak to činí Hornby. Navíc on nikdy není vysmívavě cynický - je sebeironicky hořký.
Hned autor v úvodu přiznává, že Fotbalová horečka je pokusem získat cosi jako nadhled nad vlastní posedlostí. Jako každý zažraný fanatik, tak i Hornbyho vypravěč je na jednu stranu vděčný svým přítelkyním za to, že jej odvádějí od fotbalového života, na druhou stranu je za to nenávidí. Stále se rozhoduje, zda fotbal je zábava, anebo tyranie; zda léčivá terapie, nebo ničivá droga; zda únik, či výmluva. Pranýřuje předsudky o fotbalových fanoušcích, a přitom se jich sám dopouští! I když vypravěč sebevíc nadsazuje, špičkuje a shazuje svou vášeň pro fotbal, očekávaný nadhled nepřichází. Naopak, je to čím dál horší - když se hrdina v jedenácti chová úměrně svému věku, nepozastavíte se nad tím. Ale co když na tomhle vývojovém stupni zamrzne do téměř čtyřicítky?
Nakonec Nick Hornby dělá všechno proto, aby čtenáře přesvědčil, že kdyby musel volit mezi autogramiádou a fotbalovým zápasem Arsenalu, nechal by jistojistě plavat své čtenáře. Že by vlastně v principu učinil totéž, co jeho hlavní hrdina - ten se vykašlal na své přítelkyně, kamarády, kolegy a šéfy, když po něm náhodou něco chtěli v sobotu, eventuelně ve středu či neděli, prostě v čase konání fotbalových zápasů. Je v tom kus vědomé sobeckosti, tušené zbabělosti a nepřiznané bláhovosti, bez nichž by si ovšem vypravěč nemohl na stadionu Highbury připadat jako v centru světového dění. Přiznejme však Hornbyho figuře jedno: v jejím fandovství rozhodně nemá místo surovost, rasismus, nenávist a hloupost. Takže Hornbyho autobiografický vypravěč je sice v jistém smyslu hodně nevyzrálý, ale rozhodně v sobě nosí smysl pro fair play.
Přestože na autora prý mělo tohle terapeutické psaní nechtěný vliv, neboť namísto vysvobození si ve své mizérii začal ještě více lebedit, Fotbalová horečka svůj účel splnila. Až uslyšíte, že Arsenal dostal výprask, či naopak že někoho pěkně vyprovodil, vybaví se vám Nick Hornby. Před očima vám nevyvstane nějaký agresivní magor, nýbrž jeden potřeštěný fotbalový fanda, kterého do jisté míry dokážete pochopit.
|
Nick Hornby: |
|
Přeložil Richard Podaný |
|
Vydal Jiří Buchal - BB art |
|
Praha 2001, 229 stran |
|
Náklad neuveden |
|
Cena 189 korun |
Hned autor v úvodu přiznává, že Fotbalová horečka je pokusem získat cosi jako nadhled nad vlastní posedlostí. Jako každý zažraný fanatik, tak i Hornbyho vypravěč je na jednu stranu vděčný svým přítelkyním za to, že jej odvádějí od fotbalového života, na druhou stranu je za to nenávidí. Stále se rozhoduje, zda fotbal je zábava, anebo tyranie; zda léčivá terapie, nebo ničivá droga; zda únik, či výmluva. Pranýřuje předsudky o fotbalových fanoušcích, a přitom se jich sám dopouští! I když vypravěč sebevíc nadsazuje, špičkuje a shazuje svou vášeň pro fotbal, očekávaný nadhled nepřichází. Naopak, je to čím dál horší - když se hrdina v jedenácti chová úměrně svému věku, nepozastavíte se nad tím. Ale co když na tomhle vývojovém stupni zamrzne do téměř čtyřicítky?
Nakonec Nick Hornby dělá všechno proto, aby čtenáře přesvědčil, že kdyby musel volit mezi autogramiádou a fotbalovým zápasem Arsenalu, nechal by jistojistě plavat své čtenáře. Že by vlastně v principu učinil totéž, co jeho hlavní hrdina - ten se vykašlal na své přítelkyně, kamarády, kolegy a šéfy, když po něm náhodou něco chtěli v sobotu, eventuelně ve středu či neděli, prostě v čase konání fotbalových zápasů. Je v tom kus vědomé sobeckosti, tušené zbabělosti a nepřiznané bláhovosti, bez nichž by si ovšem vypravěč nemohl na stadionu Highbury připadat jako v centru světového dění. Přiznejme však Hornbyho figuře jedno: v jejím fandovství rozhodně nemá místo surovost, rasismus, nenávist a hloupost. Takže Hornbyho autobiografický vypravěč je sice v jistém smyslu hodně nevyzrálý, ale rozhodně v sobě nosí smysl pro fair play.
Přestože na autora prý mělo tohle terapeutické psaní nechtěný vliv, neboť namísto vysvobození si ve své mizérii začal ještě více lebedit, Fotbalová horečka svůj účel splnila. Až uslyšíte, že Arsenal dostal výprask, či naopak že někoho pěkně vyprovodil, vybaví se vám Nick Hornby. Před očima vám nevyvstane nějaký agresivní magor, nýbrž jeden potřeštěný fotbalový fanda, kterého do jisté míry dokážete pochopit.
