Hostem červnového Festivalu spisovatelů Praha byla také Anne Waldmanová (1945), americká básnířka, kulturní aktivistka, propagátorka feminismu a zastánkyně lidských práv a ochrany životního prostředí. Je autorkou více než čtyřiceti titulů, v češtině jí dosud vyšla jen jedna kniha: Žena v řeči bystrá: zaříkávadla a eseje v nakladatelství One Woman Press.
Allen Ginsberg vás nazýval svou duchovní manželkou. Jak byste popsala vy jeho?
Byl nesmírně velkomyslný, štědrý a inteligentní, zvědavý na svět i na jiné lidi. Věřil, že všechno je navzájem propojené – nejrůznější události i kultury. A měl v sobě kvality velvyslance a státníka, což u našich básníků není běžné. Ginsberg byl a je nenahraditelný i proto, že ať už cestoval kamkoli, přinášel s sebou na obě strany zprávy: když se roku 1965 vrátil z Prahy, dozvěděla jsem se o situaci v Československu víc než kdykoli předtím. A když jsem s ním pak navštívila Prahu v roce 1991, pamatuju si, jak jsem byla v letadle unavená, protože jsme právě absolvovali nabitý program v Berlíně, zatímco Allen vedle mě pilně psal volné pokračování kultovní básně Král majálesu. Chtěl ji prostě mít hotovou před přistáním jako uvítání.
V roce 1974 jste s Ginsbergem zakládala dosud úspěšně fungující Školu odhmotněné poetiky při buddhistické Naropa University v coloradském Boulderu. Kdy to rozhodnutí padlo?
Do Colorada nás tehdy pozval jeden tibetský buddhistický učitel na autorské čtení. A pak zničehonic podotkl, že by stálo za to založit školu – jakýsi stoletý projekt, který by přesáhl hranice našich životů. A nás dvou se rázem zmocnilo vzrušení. Zůstali jsme vzhůru celou noc a horečně jsme sestavovali seznam lidí, kteří by se podíleli na výuce, formulovali jsme naše cíle. V té chvíli a v následujících dnech jsme si byli nejblíž: neměli jsme sebemenší zkušenost s akademickými záležitostmi, neměli jsme peníze, neměli jsme stůl ani telefon…
Na Allena máte určitě spoustu vzpomínek. Která z těch posledních vám utkvěla v paměti?
Asi osm let předtím, než Allen zemřel, jsme spolu pobývali v jednom buddhistickém středisku. Bydleli jsme ve stanech, byl horký letní večer a na mohutném kopci se připravovalo ohniště. Allena trápil vysoký tlak a cukrovka a později zjistil, že má vážně nemocná játra, a tak jsem navrhla, že bychom radši měli jít spát. On se však rozhodl, že ten kopec zdolá, a to i s batohem, ve kterém si pořád nosil knihy a papíry s poznámkami. Připadal mi úplně jako Sisyfos. A uprostřed namáhavého výšlapu prohlásil, že mu to dodává energii.
Proslula jste také jako feministka. Beatnici však nebyli zrovna feministicky zaměření.
Sama patřím ke druhé beatnické generaci a nezastírám, že tvorba té první byla místy docela sexistická – ostatně i Allena jsem musela často napomínat, aby neříkal holky, ale ženy. Na druhé straně se však v posledních letech odvedlo kus kritické práce: pozornosti se dostalo také ženám celého období, které se spíše věnovaly intimnějším žánrům, zejména cestopisným deníkům a pamětem. Připomenu alespoň Joyce Johnsonovou, která si prošla dvouletým bouřlivým vztahem s Jackem Kerouakem, nebo Joanne Kygerovou, druhou ženu Garyho Snydera a autorku fascinujících črt o Japonsku a Indii, která však beatnickou nálepku vůbec nemá ráda. Všechny nejen zajímavě popisují své slavnější partnery, ale zároveň je přehodnocují. A mnoho jejich děl navíc dokáže stát úplně samostatně.
Poezie je zpravodajstvíAnne Waldmanová "Zvali jsme odborníky |
Co se týká hudby, tak některými indickými a egyptskými zpěvačkami, a pak samozřejmě ženskými interpretkami jazzu – jako byla Billie Holidayová. Z výtvarného umění na mě zase svými snovými představami výrazně působí surrealistky a co do životních příběhů všechny ženy, které se málem musely uchýlit do exilu, aby zjistily, kým doopravdy jsou. Ze spisovatelek sem v prvé řadě patří Gertrude Steinová, která dokázala s nevelkou slovní zásobou vyjádřit složité myšlenky, kterým navíc dodala rytmus. A bezesporu má beatnická předchůdkyně Diane di Prima. Když jsem se s ní coby sedmnáctiletá studentka setkala poprvé, navštívila jsem ji v pokoji newyorského hotelu Albert, kde s sebou kromě dítěte měla i malou buddhistickou svatyni a poznámkové sešity s kolážemi. Připadala mi jako orientální bohyně: s několika páry rukou, z nichž každá se zabývala jiným úkolem.
Spojené státy i Česko bezpochyby patří k té šťastnější části světa. Co tady podle vás zmůže běžný občan, pokud chce třeba zmírnit utrpení hladovějících žen a dětí v Africe?
Chápu, že si lidi stěžují, že netuší, kam mizí peníze na pomoc rozvojovému světu, a nehodlají krmit generály a vládnoucí garnitury. Existuje však řada důvěryhodných organizací, kterým lze přispívat. A bitev, v nichž se musíme angažovat, je řada: vzdělávání žen v Afghánistánu, vraždy a znásilňování v Dárfúru… Navíc mezi námi žijí jedinci, kteří mají tu odvahu a vypraví se pomáhat na místo, ale ani oni nemohou fungovat bez ostatních. Vystoupit někde z letadla a prohlásit, tady mě máte, je beznadějně naivní. Další věcí je pak vyjít do ulic. Spoluorganizovala jsem sérii událostí nazvaných Poezie je zpravodajství, na které jsme zvali aktivisty a odborníky třeba na Irák. Přinejmenším jsme tak zvýšili o jistých věcech povědomí a navázali s publikem dialog.
