Váš otec si nepřál, abyste se učila česky. Už víte proč?
Nikdy mi to přesně nevysvětlil, ale mám určité podezření. Možná chtěl minulost pohřbít, myslím, že ze stejného důvodu nemluvil mnoho let o určitých věcech.
Co zlomilo neochotu vyprávět?
Po roce 1989 ho kontaktovalo mnoho Čechů a kladli stále stejné otázky. Prozrazovaly hlubokou neznalost některých aspektů české historie, které se na škole neučily. Mám dojem, že chtěl pomoci Čechům pochopit jejich vlastní minulost a lépe rozhodovat o budoucnosti.
Jak reagoval, když jste začala psát knihu?
Podporoval mě. Když jsem byla malá, opakoval, že mám být hrdá na jméno Mašín: "Tvůj dědeček byl hrdina a zemřel v boji proti Němcům." Ale více mi neřekl. Až když jsem začala psát knihu, vyprávěl o svém otci do větší hloubky.
Existuje několik knih o Mašínech. Proč jste přidala další?
Snažila jsem se o jinou perspektivu: důsledně sledovat prameny a historický kontext. A odpovědět na záhady, na které jsem nenacházela odpověď. Například proč 24 tisíc ozbrojenců honí pět mladých kluků, kteří mají jen čtyři pistole? Dosud byl příběh Mašínů líčen pouze z jejich pohledu – a já se snažila ukázat, co si mysleli a dělali východní Němci, Američané či Sověti. Bohužel to poslední hledisko v mé knize chybí.
Kde jste informace čerpala?
Zpovídala jsem agenty americké armádní kontrarozvědky CIC i členy východoněmecké policie, kteří se účastnili honu, mluvila jsem s mnoha lidmi v Čechách a samozřejmě se svým otcem, strýcem, Milanem Paumerem a tetou Zdenou. Navštívila jsem americké, britské, německé i české archivy, v kongresové knihovně ve Washingtonu dohledávala dobové články. Zatímco s přístupem k východoněmeckým pramenům nebyla potíž, opačně tomu je s ruskými archivy. Jak mi říkali mnozí historici: po éře Gorbačova a Jelcina, kdy šlo za peníze koupit přístup k pramenům, za Putina, starého pracovníka KGB, jsou materiály z dob komunismu nepřístupné.
Která nová fakta přináší vaše kniha?
Mluvím o motivacích, které vedly otce, strýce a ostatní k útěku z Československa. Žádná předchozí kniha se nezabývala kontakty, které měla skupina Mašínů s československými důstojníky. Podařilo se mi také najít protokoly o tom, co dělal a jak se choval můj dědeček po nacistickém vpádu do Československa. Zabývala jsem se i rozdílem v hodnocení mého děda a jeho synů.
Vnímáte otce jako hrdinu, byť se podílel na zabití několika lidí?
Ano, je pro mě hrdinou. Paradoxně u mého dědečka žádná kontroverze není. Se svými spolupracovníky přitom vyrobil přes 2000 bomb, umísťovaných na každé místo, které mohlo poškodit ekonomiku říše. Není pochyb, že některé z nich zabily civilisty. Skupina mého otce zabila šest lidí, všichni byli ozbrojeni, až na jediného šlo o příslušníky komunistických ozbrojených složek. Tou výjimkou byl pokladník – ale člen Lidových milicí, který přísahal, že bude bojovat za komunistický režim a v případě nutnosti za něj položí život. Lidé, které Mašíni zabili, nebyli nevinní – režim bránili se zbraní v ruce.
V knize kriticky hodnotíte porevoluční vývoj v Česku, zejména okolnost, že komunisté zde stále mají moc...
V Německu, kterému po válce dali Spojenci novou ústavu a zákony a jehož zločinci byli veřejně souzeni, jsou neonacisté na okraji politického spektra, v očích obyvatelstva jsou naprosto zdiskreditováni. V případě České republiky je akceptovatelné být komunistou – volí je pětina obyvatelstva. Jsem přesvědčená, že je tady kontinuita, zatímco v Německu po válce skončila.
