Poprvé se chuť publika po společném zpívání projevila už při středečním koncertě, kdy několik kapel hrálo folkovou a trampskou klasiku, v pátek nejvýrazněji při vystoupení tria Redl – Janoušek – Lenk.
Při Husličkách, které ozvláštnilo bluesové sólo na fujaru, stačilo Redlovi jen lehce pokynout rukou a lidé se na scéně nabité do posledního místečka nadšeně rozezpívali. Stejně jako při přídavcích, s nimiž Redl naoko otálel. „Galánečku? Nikdy! To by musel být nějaký obrovský aplaus,“ zavtipkoval, jenže scénou opravdu vzápětí zabouřil vášnivý potlesk.
Sbory v Galánečce pak protínaly „kosmické“, s echem hrané mezihry na pilu, k níž dodal Redl rovněž veselé entrée: „Takže holky, bude následovat konec koncertu…“ zasmál se a významně pohlédl na pilu.
Na Zahradě se zpívá doslova od samého rána, v pátek se o to postaraly při unplugged recitálech například trampské skupiny Lístek a Sekvoj, o něco později pak historizující Lucrezia Borggia či křehké Surikhata trio.
Vždy po konci oficiálního programu vznikají spontánní sejšny po celém areálu, včetně neuvěřitelných spojení: kde jinde uvidíte vietnamského prodavače nudlí, jak obklopen prstencem posluchačů, hraje ve svém stánku na kytaru a zpívá k tomu s mile legračním přízvukem Kdyby tady byla taková panenka, nebo Krylova Anděla?
Zpěvné písně ocenili i diváci, kteří svými hlasy včera vybrali vítěze soutěže o cenu Krtek. Na první místo se sice svými divokými rytmy projásala balkánská dechovka po česku, Burana Orffchester ze Znojma, ovšem druhé místo připadlo pražským Načas, kteří hrají melodický folkrock s dobrými texty a kteří už Krtečka získali v roce 1998, tehdy ještě jako akustická pětice vysokoškoláků.
„Máme radost, soutěžili jsme rádi. A hlavně náš nejmladší člen, bubeník Matouš, který nic takového nikdy nezažil, to oslaví určitě bravurně, lahve jsou připravené. Ty písničky děláme od srdce už deset let. Důležité je, že by se měly dát zahrát na jednu kytaru s jedním zpěvem,“ řekl kytarista Načas Jan Komín.
O silné melodie a poetické, zapamatovatelné texty, se opírá i třetí v pořadí, trio Epy de Mye z jižních Čech. Mezi písničkáři publikum nejvíc zaujal Pavel Helan, štáb festivalu udělil svou cenu bratislavskému Sanylandu, plujícím mezi jazzem, blues a folkem.
Možná ideální spojení zpěvnosti a na druhé straně rytmické výbušnosti, kterou si žádá hlavně kotel tanečníků, nabízí Fleret s Jarmilou Šulákovou. O tom, nakolik je tato zahradní stálice v Náměšti populární, svědčí i to, že při přídavcích se kvůli nim znovu odkryla už rozvinutá maskovací opona.
Amfiteátr totiž takřka fotbalově skandoval Fléééret, že moderátoři tlaku podlehli. Jako dobrý tah se ukázalo zařadit na úplný závěr večera, během nějž došlo i na ohňovou show, Kamelot Romana Horkého. Hity Zachraňte koně a Honolulu, po nichž sáhl při přídavcích, se po amfiteátru nesly ze stovek úst.
Na Zahradě ovšem neschází ani humor. V soutěži o Krtečky se objevila kapela, která vyčnívala už svým názvem - Panelákoví fotři. Čtveřice pražských recesistů, která zkouší v klempířské dílně, hraje v teplácích a bačkorách.
Na scéně Kaplička sázela songy s texty jako: Pomohl mi english slovník / rock je skála, roll je rohlík, přičemž základní rock'n'rollovou figuru hráli na dvoje housle a dvě flétny. Divácké bránice potýrali také hříčkou se slovy Gulášek od Tonky / pálí honky tonky / je to všechno na draka / mám trochu bobky z toho / že mě bude pálit kloaka.
„Je to takový čardáš, náš příspěvek k etno hudbě. Začali jsme před 25 lety, kdy jsme ještě hráli normální písničky, ale inklinovali jsme k tomu, aby tam bylo víc těch humorných a nakonec jsme ty normální úplně vytlačili. My si každý děláme hudbu jinde a tady hýříme legráckami,” popsal kapelník Jiří Kyncl. Legrácky ovšem táhnou, kapela se letos objeví i na Sázavafestu.
K pátečním vrcholům patřil již zmiňovaný koncert Redla, Samsona a Janouška. Dění na pódiu trefně okomentoval Samson slovy To je zase zvěřinec. Trojice starších pánů ovšem dokáže kromě ptákovin trefnou zkratkou vystihnout i ducha doby, jako třeba ve dvouverší Nemusíš mít pod kůží čip / mobil, ten tě pohlídá líp. A mladí písničkáři by u nich měli brát lekce z toho, jak pracovat s publikem, viz Janoušek a jeho show při nacvičování refrénu v písni Pochodové cvičení.
Možná právě na enormní zájem diváků o tyto legendy doplatily v pátek odpoledne kapely na scéně Radnice. Přitom tam vystoupili například držitelé Anděla, duo Žamboši, nebo trio Šantré, které má ve svém středu jednoznačně nejlepší zpěvačku mezi mladými folkovými kapelami, Inku Tognerovou.
Slovy jedné z jejich písní umí svým hlasem ponořit do těla nůž jedinou větou a omámí mysl i srdce jako droga halucinogenní. Dokáže se totiž dokonale přivcítit k tomu, o čem zpívá, a s lehkostí se z malířky jemných šansonových odstínů, jako v písni Salvator Dalí, promění v dračici, třeba v hitovce Panenka Barbie.
Navíc ji více než podporují Pavel Hloušek s bezpražcovou baskytarou, která podkresluje a pohání zároveň, a kytarista plus hlavní autor Dušan Vainer. Když se jejich energie plně protnou, rodí se velký tlak, viz píseň Dešťobáseň s krásným úvodem Pošlu ti báseň po dešti / ať se to každej doví / morseovkou / to než ti / to samý řeknu slovy.
Zahradu přestalo trápit i počasí, od pátečního rána už neprší a projevilo se to také na počtu diváků, kterých na hlavním koncertě viditelně přibylo. Ulevilo se i dramaturgovi Michalu Juppovi Konečnému.
„Pršelo, málem jsem se zabil na silnici, to byly velmi hnusné pocity, říkal jsem si, proč tu Zahradu děláme. A zlepšuje se to minutu od minuty, začalo se plnit tábořiště, scény, kapelám se daří, zvuk je výbornej, počasí se lepší. Silný zážitek je pro mě to, že je tu třetina úplně nových pořadatelů a jsou okamžitě schopni makat, být přísní a přitom neprudit,“ ocenil nový tým Konečný.
