Bill Wyman

Bill Wyman - Bill Wyman, do roku 1993 basista Rolling Stones | foto: Profimedia.cz

Wyman má víc práce než s Rolling Stones

Bill Wyman, bývalý baskytarista skupiny Rolling Stones, zahraje dnes v pražském Divadle Archa se svou skupinou Rhythm Kings.

V roce 1962 ho prý Mick Jagger a Keith Richards přibrali do Rolling Stones jen proto, že jako jediný z těch, kdo připadali v úvahu, vlastnil zesilovač a reprobednu.

Pravda je spíš v tom, že Wyman byl tehdy ve svých pětadvaceti rozumnější a hudebně zkušenější než ostatní devatenáctiletí nadšenci. Po léta platil za nejrozumnějšího z nich a všichni považovali za přirozené, že v roce 1994 ve svých osmapadesáti odešel do rockové penze.

Ale ani tam nezahálí. Založil si bluesovou kapelu Rhythm Kings, se kterou nahrává a vyjíždí na dvě turné ročně - jedno britské a druhé někde po světě.

Prý jste taková "superskupina starých pánů". Je to pravda?
Já bych tomu tak neříkal. Vím, je mi šedesát devět, ale jsem v lepší kondici než všichni moji bývalí mladší spoluhráči z Rolling Stones. Ale superskupina, s tím bych souhlasil. Hraje se mnou kytarista Albert Lee, který hrál i s Elvisem, Chris Stainton, který býval kapelníkem u Joe Cockera, nebo Andy FairweatherLow, jenž dodnes vystupuje s Erikem Claptonem. To jsou legendy britské hudby. Každý ale dělá s někým jiným, a tak  se scházíme na nahrávání a dvě turné. Jsme jako reprezentační fotbalové mužstvo.

Jak to, že jste se všichni sešli na bázi blues?
Vždyť jsme na něm v šedesátých letech všichni vyrostli! Na naší kapele je zvláštní to, že hrajeme všechny možné staré rockové styly. Každá kapela včetně Rolling Stones hraje jedním stylem. Po půlhodině je to nuda. Ale s Rhythm Kings si užíváme soul, rhythm and blues, jazz, gospel, rockabilly, country, prostě všechno.

Kvůli tomu jste Rhythm Kings založil?
Ano, odjakživa jsem miloval tuhle hudbu z kořenů. Nejlépe v autentické podobě. Když se v polovině osmdesátých let Stones na nějaký čas odmlčeli, založil jsem si kapelu Willie And The Poor Boys a moc jsem si to s nimi užil. Když jsem pak odešel definitivně od Rolling Stones, měl jsem najednou dost času věnovat se téhle muzice naplno.

Co vlastně děláte teď, v rockovém důchodu?
Mám snad víc práce než v Rolling Stones. Konečně se můžu věnovat své největší zálibě, archeologii. Podílím se třeba na řadě projektů Britského muzea. Miluji hudbu, ale nikdy jsem nežil jen pro ni. Hudba, to je celý život třeba pro Keitha Richardse. Ale mě zajímala i fotografie, astronomie, malířství. Po odchodu od Rolling Stones jsem vydal knihu o nejstarších památkách britské historie. A taky jsem napsal knihu o Marku Chagallovi. Byl to můj dobrý přítel a celoživotní inspirace. A zkompiloval jsem na desky i několik bluesových antologií! Jedna z nich je výběr trochu nemravných klasických blues z první poloviny 20. století. Chtěl jsem na ní ukázat, že blues není jen smutek, jak si to lidi v posledních letech zafixovali. Hodně hraju i na dobročinných akcích.

A co říkáte nové desce Rolling Stones?
Nechci, aby to vypadalo jako kyselé hrozny, když s nimi nejsem. Naopak, jsme spolu pořád nejlepší kamarádi. S Charliem Wattsem se vídám skoro každý týden. Ale myslím, že jejich nové album nejde směrem, který by se mi osobně líbil. Rolling Stones završili svou kariéru tím velkým koncertem v Praze v roce 1990, a to neříkám proto, že jste český novinář. Na jejich následujících deskách jsou dobré skladby, ale zazní jen málo opravdu silných, nezapomenutelných. Ale co chcete po čtyřiceti letech?

Které desky Stounů jsou naopak nejsilnější?
Čtyři alba z let 1968 až 1972. Ještě dnes cítím jejich sílu. Ale i potom jsme natočili pár dobrých desek.

Traduje se, že životní styl Rolling Stones nebyl zrovna nejklidnější...
Ano, prožil jsem víc než třicet divokých let.

... a přesto se zdá, že jste ve výborné kondici. Máte nějaký recept, jak může rocker něco takového ve zdraví přežít?
Jistě. Zaprvé, vyhýbat se drogám. Zadruhé, opatrně s alkoholem. A zatřetí, snažte se žít v tom hurikánu normálním životem. Rodina je to, co vás udrží nad vodou.