Většinu života se specializoval na co možná nejvěrnější dobové provozování staré hudby, několik posledních let se však věnuje také romantikům a hostuje u předních světových symfonických těles.
V první půli zazněla kantátová díla. V Dvořákově Te Deum předvedl orchestr poutavou hru se zvukem, který byl zřejmě i díky dirigentově předchozí specializaci zásadním prvkem v interpretační koncepci.
Celkové pojetí nebylo příliš romantizující, mírný a přímočarý zvuk bicích (tympány) upomínal spíš na autentická provádění děl Händelových. Ve středních částech byla zvolena krajně pomalá tempa, která však nepodlehla svodům romantických manýr. V podobném duchu se neslo také Janáčkovo Věčné evangelium.
Místy sice bylo poznat, že hudebníci mají skladbu nastudovanou nově, nicméně mistrovství, s jakým se sólové nástroje doslova vrhaly do nesnadných nápěvkových "breaků", nezapřelo orchestr s bohatou janáčkovskou interpretační tradicí.
Parádní výkon v obou dílech odvedl Český filharmonický sbor Brno. Jeho barevné, dynamické i výrazové možnosti doznaly za poslední rok značných pokroků. Solidní výkony všech tří pěvců (Ľuba Orgonášová, Ľudovít Ludha, Ivan Kusnjer) poněkud oslabila obtížná akustika Janáčkova divadla, kterému příliš nesvědčí jinde rozšířená praxe umísťování sólistů za orchestr.¨
Pravou českou taneční selankou byla ve druhé půli Dvořákova osmá symfonie. V menším obsazení smyčců se podařilo nevídaně rozkrýt i ty nejjemnější barevné nuance, aniž tím utrpěl celkový strhující rytmický vír skladby. Vídeňští s Harnoncourtem dokázali, že Dvořák je i jejich autorem a skvěle mu rozumějí.
