O to víc si však mohl užívat divadelně chytře vymyšleného akčního děje s intrikami, zákrutami, a dokonce s kriminální zápletkou, v níž je obviněn nevinný a padouch se dočasně směje.
Antonio Denzi, italský operní impresário, tenorista a autor libreta, jenž podnikal v 18. století v pražském divadle hraběte Šporka, věděl, jak zaujmout publikum. Dodal mu komickou postavu zdánlivě němého pážete-špiona, běsnící amazonku Vlastu i různé efekty (Přemyslovy jalovice odletí do oblak).
Přidal i Ctirada coby čestného českého šlechtice stojícího při Libuši, jejíž říši chce uchvátit zlosyn Clodomiro.
Ctirad sám přečte Libušino proroctví, jež velebí i císaře Karla VI. Dnešní divák se baví dvojnásob: rozkošná je představa Libuše a Přemysla coby pohanů v turbanech, míchání českých reálií s italskými či neodolatelná zeměpisná neznalost (Stadice jsou umístěny do Slezska).
Na rozdíl od Denziho libreta se hudba k opeře nedochovala. Iniciátor nynějšího provedení a autor rekonstrukce Robert Hugo vyšel z předpokladu, že Praga nascente bylo tehdy zcela obvyklé pasticcio, tedy opera vytvořená několika skladateli, a staronový opus sestavil za využití hudby Vivaldiho, Lottiho, Giacomelliho a dalších autorů, kterou pravděpodobně slýchalo publikum Šporkova divadla.
Árie, jež přidělil sedmi postavám (Ctirad má pouze recitativy), jsou krásné, ale mnohdy velmi náročné. Mladí zpěváci a zpěvačky se s nimi prali na různé úrovni, představě vyrovnaného, brilantního zpěvu se nejvíce přiblížila Petra Noskaiová v úloze Vlasty.
Ansámbl Capella Regia hrál více s obdivuhodnou vervou než s přesností. Provedení v Míčovně Pražského hradu bylo obohaceno o náznaky dekorací, kostýmy a gestikulaci.
Barokní Libuše zjevně měla jen bavit a vydělat. Obojí kvalitně. Za předpokladu nápadité režie si lze tuto - byť fiktivní - operu představit i dnes na jevišti.
 Dávní Češi barokně. Z představení Praga nascente da Libussa e Primislao. |
