Tak jako se před ním v Paříži, kde na koncertu Eagles of Death Metal postříleli islámští radikálové 89 lidí, rušila vystoupení kapel Foo Fighters a U2, ale také filmové premiéry s červenými koberci, kam vezl Steven Spielberg svůj Most špionů, Natalie Portmanová western Jane Got a Gun, režisér Danny Boyle životopis Steve Jobs či parta animátorů Hodného dinosaura.
Že by džihádistům vadily už i kreslené postavičky z pravěku? O to samozřejmě vůbec nejde, kulturní akce všeho druhu se odkládají dílem z piety, dílem z bezpečnostních důvodů bez ohledu na typ a žánr. „Je to první přímý útok na hudbu a její fanoušky,“ řekl Bono ze skupiny U2 poté, co nejvíce mrtvých zbylo po koncertu Eagles of Death Metal v klubu Bataclan, ovšem internetové spekulace typu „stříleli na vyznavače satana“ mířily do prázdna. Americká kapela se siláckým názvem nehraje metal, nýbrž rock, muzikantsky se blíží Rolling Stones a ve svých textech se nebojí humoru. Ano, krvavý zážitek je stále silný, zvláště když o víkendu zpěvák a frontman kapely Jesse Hughes poprvé sdělil podrobnosti: „Několik lidí se schovalo v naší šatně, střelci se tam dostali a zabili každého z nich kromě jednoho kluka, který se schovával pod mojí koženou bundou.“
Ale může snad někdo říci, že útočníci považují právě a pouze rockovou muziku za nástroj samého ďábla, takže kdyby sálem zrovna znělo Svěcení jara nebo Rusalka, složili by zbraně a nábožně naslouchali tónům takzvaně „vyšší“ hudby?
Těžko. Přímý útok na hudbu, jak říká Bono (více zde), byl totiž o kus dál přímým útokem na fotbal a za rohem zase přímým útokem na kavárenské tlachání. Ve všech případech na sdílení zážitku, jeden ze základních prvků lidského společenství. Méně vznešeně řečeno, terorista útočí tam, kde je v dobré náladě pohromadě co nejvíc lidí; dodatečné ideologické balení se pak vždycky najde. Třeba útok na nákupní středisko jako trest za vzývání konzumu.
Asi nejbizarnější příklad děl, která se stahovala po pařížských událostech, přináší francouzský snímek Made in France. Odsouval premiéru už podruhé, poprvé po masakru v redakci Charlie Hebdo, protože vlastně popisuje to, co se stalo: skupinu plánující teror v Paříži, do níž mezi „zlé“ islamisty pronikne „hodný“ muslimský reportér. Plakáty se samopaly ve tvaru Eiffelovy věže mizely z ulic – ale film nezmizel, už se hrál na festivalech v Busanu, Tallinnu a z řadového thrilleru se stává symbolem.
I za zrušené koncerty se rodí jiné, pořádané na počest obětí terorismu, a nikdo nebude protestovat, když se mu ochranka podívá do kabelky. V žádném případě však útok na hudbu neznamená protiútok hudbou, kdy by Alexandrovci pro jistotu nastupovali na jeviště v plné polní.
