Slavná klavíristka miluje divadlo a nenávidí kavárny

V tiché a nenápadné ruské klavíristce Elisabeth Leonské, která v pondělí vystoupila s recitálem na Pražském jaru, by na první pohled nikdo nehledal titána klavíru. Při hře se jím však stává. Program, s nímž se představila v Dvořákově síni Rudolfina, byl přímo nabit technicky i výrazově náročnými čísly. První část večera vyplnila rozsáhlá Sonáta pro klavír D dur Franze Schuberta, druhá polovina koncertu se nesla ve virtuózním duchu.

Leonská v druhé polovině přednesla vyšperkovaná preludia Sergeje Rachmaninova a tři skladby Franze Liszta: Sonety či 104 a 123 podle Petrarky a na závěr ďábelsky obtížný Mefistův valčík č. 1. Pražskému publiku dobře známá rodačka z gruzínského Tbilisi, žačka a spolupracovnice legendárního Svjatoslava Richtěra, hraje bez okázalého sentimentu, s velkým nadhledem a energií, ale i s velkým smyslem pro básnivost romantismu, a hlavně s fascinující technickou obratností.

„Virtuosita třeba takových Lizstových děl není samoúčelná. Možná před dvaceti, třiceti lety tak byla vnímána, ale od té doby se interpretace vyvinula. Je to velká hudba s velkými gesty i neméně velkou hloubkou,“ řekla Leonská po koncertě. Třebaže repertoár „klasického“ pianisty - tedy toho, který hraje na moderní klavír -  tvoří valnou měrou právě hudba devatenáctého století, nepovažuje Leonská toto omezení za svazující. „Stále je co objevovat, člověk by musel žít desetkrát, aby obsáhnul všechno, co vzniklo od počátku devatenáctého století,“ tvrdí Leonská.

Na rozdíl od tohoto „zlatého věku“ se v soudobé hudbě klavír tolik neuplatňuje. „Existují zajímavé skladby od Ligetiho, Bouleze, Schnittkeho nebo Silvestrova, ale je pravda, že v porovnání s devatenáctým nebo i ještě s první polovinou dvacátého století vzniká velmi málo nových klavírních děl,“ poznamenává Leonská.

Svět této mimořádné umělkyně, která žije trvale ve Vídni, vyplňuje kromě hudby i spousta dalších zájmů. „Zajímá mě vše, co souvisí se slovem a literaturou, tedy především činohra a knihy. Divadlo a četba rozšiřují obzor a fantazii! Miluji hry od Handtkeho, nedávno jsem ve Vídni viděla zajímavý kus od Wedekinda. A když jsem v Hamburgu nebo v Berlíně, snažím se nepropásnout žádné představení, protože v těchto městech je pozoruhodná nabídka,“ říká pianistka.

Kromě divadla má Leonská ještě jednu - poněkud zvláštnější - zálibu. „Jsem hrozně ráda neustále v pohybu. Nenávidím třeba kavárny. Ne proto, že to jsou kavárny, ale proto, že nevydržím dvacet minut v klidu sedět. Pořád musím něco dělat,“ směje se proslulá klavíristka.

Klavíristka Elizabeth Leonská.