Hooverphonic odstartovali svou úspěšnou kariéru v devadesátých letech jako odpověď kontinentální Evropy na britské skupiny Massive Attack nebo Portishead a styl trip hop.
Během patnácti let nabrali fanoušky po celém světě a svůj zvuk vycizelovali do podoby vkusného, ale přístupného popu, obratně čerpajícího z estetiky "jamesbondovských" soundtracků. Nyní vydávají kompilaci svých největších hitů nově natočených s orchestrem a v rámci turné k desce vystoupí i u nás.
Vaše kapela má u nás tradičně silné zázemí, ale přijet s orchestrem si žádá odvahu, ne?
Už studiová podoba Hooverphonic měla nakročeno k orchestrální hudbě, takže vybavit se orchestrem nám přišlo přirozené. Jen ne vždy to bylo z finančních důvodů možné. Koncert v Praze bude první mimo Belgii v rámci turné a budeme hrát se smyčcovým oktetem; máme taky dechy a perkuse. Už v roce 2003 jsme podnikli něco podobného, ale tehdy jsme měli jen smyčcový kvartet. V Belgii takhle hrajeme s ještě větším tělesem; je nás čtyřicet a věřím, že časem budeme schopni jet za hranice i v téhle sestavě.
Noémie Wolfs (Hooverphonic)
Jak Hooverphonic tak náročnou show zvládají?
V zásadě to zvládneme proto, že Hooverphonic jsou neuvěřitelně populární v Belgii a vůbec po celém Beneluxu. V Belgii hrajeme koncerty až pro jedenáct tisíc posluchačů a prodáváme spoustu desek. Takhle si vyděláme a když vyrazíme za hranice, nemusí nás účty tolik pálit. Uznávám, že jsme v hodně privilegované pozici. Zároveň ale přemýšlíme o možné spolupráci s nějakým pražským orchestrem - nedávno jsem točil s českými houslisty a byl jsem moc spokojený. Nevyšlo to o moc levněji než v Belgii, ale líbí se mi jejich styl hraní, je v něm něco romantického. Belgičani jsou skvělí, ale vybral bych si je k jinému projektu. Dělal jsem desku nizozemské zpěvačce Jacqueline Govaertové: chtěli jsme romantické smyčce, a tak jsme vyrazili do Prahy.
V éteru teď naplno rotují skladby Belgičana Gotyeho, vy jste na hitparádové pozice zvyklí léta. Na malou zemi se stejnou populací jako my o sobě dáváte po světě hodně vědět. Čím to je?
Belgie je na švu dvou kultur, francouzské a nizozemské. My jsme Vlámové a mluvíme holandsky, ale životním stylem nebo jídlem máme spíš blíž k Francii. V tomhle mixu románské a germánské kultury jsme docela unikátní. Historicky se v Belgii vystřídaly další národy - Španělé, Rakušani. Nedávno se mě jeden známý ptal, proč se belgické hudbě tak dobře daří prosadit v cizině, zatímco o Holanďanech není tolik slyšet. Myslím, že je to právě tou směsí kultur: jsme hodně eklektičtí, ale zároveň původní.
Hooverphonic jsou přesvědčiví i v anglofonním světě. Co by měla například zdejší kapela dělat, aby za hranicemi nezněla jako karikatura skupiny "odněkud z Východu"?
Myslím, že nejlepší je načerpat inspiraci z vlastní kultury. Podívejte se na Björk, Sigur Rós a islandské muzikanty obecně. Islandská hudba má svébytný zvuk a je to pojem i v Americe. Prostě proto, že nikdo tam by nic podobného nemohl vytvořit. Jednou jsem večeřel s ředitelem americké firmy Sony v New Yorku. Můj tehdejší americký manažer mě přesvědčoval, abych do New Yorku přesídlil, ale Sony mě od toho zrazovala. V Americe bych začal tvořit hudbu jako všichni okolo, a to není hudba, díky které si nás lidi oblíbili.
V 90. letech jste stáli na počátku hudebního stylu trip hop. Retro posedlost současné hudební produkce právě tuhle dobu recykluje. Čeká nás renesance triphopového zvuku?
Podle mě už triphopový revival nastal: když si poslechnete Jamese Blakea nebo Jamieho Woona, je to pro mě trip hop. Vzniká dost nových kapel, které tuhle hudbu skládají. Ale hudba se samozřejmě neustále vyvíjí, takže jde o aktualizovanou podobu trip hopu. Je to typický jev - co dvacet let se generace hudebníků začne sentimentálně obracet k hudbě svého mládí. V osmdesátých letech jsme poslouchali hudbu z šedesátých let, teď se obracíme k devadesátkám. Ale tohle je úkol pro mladé kapely; nemůžu říct, že bych měl puzení složit nějaký trip hop. Bylo skvělé být tehdy při tom, ale už jsme hudebně jinde, hrajeme pop s orchestrem. Triphopové desky si však pořád s chutí poslechnu, na rozdíl od jiných věcí z devadesátek mají nadčasovou kvalitu, třeba Dummy od Portishead je klasika, možná jedna z nejlepších desek té dekády.
