Když o Metallice skotští Mogwai říkali, že stojí za prd a Jarvis Cocker z Pulp se vší ironií světa, že její zařazení do sobotního programu Glastonbury je „zajímavý“ počin, drželi se členové kapely nad věcí až přezíravě. Už v sobotu ráno se ukázalo, že se ale na vystoupení, které jim pravděpodobně přinese novou vlnu popularity, zatím pečlivě připravovali. Do stánku s festivalovými suvenýry kapela vypustila bílá trička, na nichž se z jedné strany přejmenovala na Glastallicu a slíbila šířit mír, lásku a metal. A na druhou nechala natisknout všechny ty posměvačné citáty, které se v uplynulých týdnech objevily v britském tisku.
Glastonbury 2014 |
Jejich „boj metalem“ a nadhledem pokračoval i před samotným koncertem, kdy na pódium nechali symbolicky nastoupit fanoušky, kteří vlajkami Metallica mávali vstříc zástavám, jež patří ke koloritu zdejšího „kotle“. Ještě než Metallica začala hrát, stihla ironicky odpálkovat signatáře petice, kteří žádali zrušení jejího vystoupení, protože James Hetfield namluvil dokument o lovu medvědů. Ve westernovém sestřihu s dotáčkami se členové kapely právě za medvědy převlékli a postříleli myslivce.
A pak už byl opravdu čas na mír, lásku a metal nebo, jak poznamenal do mikrofonu James Hetfield na „tvrdší stránku hudby“. S výběrem repertoáru Metallica příliš neexperimentovala a program postavila na svých nejznámějších skladbách - nechybělo One, Master of Puppets, Enter Sandman a samozřejmě Nothing Else Matters. I ty nejagresivnější kusy „hipízácké“ publikum na Glastonbury přijalo až nečekaně vřele. Chorály při The Unforgiven v sobě měly něco z místní sommersetské magie. A v závěrečné Seek & Destroy, při níž kapela vypustila nad hlavy publika velké černé balóny, to byla skutečná apokalypsa. Míče vyválené v bahně létající vzduchem sice zajistily publiku nečekanou blátivou sprchu, ale atmosféra byla až pekelně intenzivní. Zkrátka tuhle bitvu Metallica vyhrála podobně jako před lety raper Jay Z, jehož zařazení do programu vyvolalo podobnou kontroverzi.
A vyhrála ještě v jedné disciplíně - totiž v nepsaném souboji o to, kdo bude nejhlučnější kapelou sobotního programu, který svým elektrizujícím a hráčsky vytříbeným vystoupením na John Peel Stage spustili Royal Blood. A na něž na hlavním pódiu neméně energicky a nahlas se svou kytarou navázal Jack White. Kytary bylo potřeba, protože převážná část odpoledne a podvečera byla - alespoň na hlavních scénách přeci jen trochu unavená. Písničky Lany Del Rey se hodí k vydechnutí na trávě (nebo spíše na té rozvodněné hlíně, co tu z ní zbyla) a podobně introvertní byly i slečny z Warpaint na protějším pódiu.
Hodně sledované bylo samozřejmě i vystoupení Roberta Planta, které slibovalo dodat to, co letošnímu Glastonbury zatím chybí. Totiž moment překvapení. Reunion Led Zeppelin se sice nekonal, ale Plant alespoň některé písničky své slavné kapely „vtáhnul“ do programu se svou současnou formací Sensational Space Shifters, v níž skutečně míchá vlivy world music a rocku do leckdy nepravděpodobných, ale působivých tvarů. Plant, který se k nám se stejnou skupinou chystá na Colours of Ostrava, vdechl koncertu skutečně odpolední náladu, která vyžadovala soustředění. Když se ale mezi sitáry, mandolínami a podivnými indickými nástroji rozezněly typické kytary Whole Lotta Love, dav pod pódiem byl „jeho“.
