Alba Vladimíra Mišíka tvoří ucelenou řadu nejen hudebně, ale i výtvarně. Jsou jakousi výkladní skříní grafického rukopisu Karla Halouna (v době cédéčkové v sehraném duu s Luďkem Kubíkem). Výjimkou byl obal ETC...2, který ilustroval Miroslav Jiránek. Na aktuálním albu se cesty proťaly: Jiránek dodal obrazy (včetně uvnitř vloženého plakátu), grafickou práci odvedli Haloun s Kubíkem.
Výsledkem je výtvarný skvost, který potvrzuje, že vydávání fyzických nosičů má stále smysl - takový obal prostě z webu nestáhnete a do jedniček a nul nepřevedete. Možná na první pohled už v obchodě zarazí DVD-formát artefaktu, ten ale zapadá do řady, započaté záznamem z koncertu k Mišíkovým šedesátinám (více zde) a pokračoval prvním dílem mišíkovského ohlédnutí Deja vu (více zde), jehož pokračování se chystá na letošní podzim. Není snad nic divného na tom, že výjimečná muzikantská osobnost si žádá výjimečné formáty.
Původní Mišíkova představa, jako o ní mluvil s iDNES.cz v době příprav, byla, že jeho nové album nebude připsáno celé kapele ETC..., nýbrž bude sólové (více zde). Že půjde o přímočařejší, snad i akustičtější písničky, tedy zřejmě něco přirovnatelného k jeho debutu. Dlužno dodat, že by taková odbočka jistě byla v jeho diskografii oživením a spolupráce s širším okruhem muzikantů by i zpěvákovi-veteránovi bezpochyby přinesla dosud nepoznané zážitky.
K tomu, že se vše nakonec vylouplo trochu jinak, nemusí ani posluchač číst soupisku hudebníků. Stačí, aby si pustil album od začátku, protože hned vstupní písnička U nádraží s Kainarovým textem přináší přímo čítankovou podobu současného hutného dvoukytarového soundu ETC...
Na druhou stranu je fakt, že hned následující dvě písně, Balada s Gellnerovým textem a zhudebněná báseň Emila Boka, která dala albu název, do značné míry vyhovují původní představě a je z nich cítit, jak asi zněly prapůvodní Mišíkovy demonahrávky, které si sám natočil doma na kytaru. Ve druhé jmenované, Ztraceném podzimu, navíc skvěle fungují vstupy slidekytary Petra Pokorného a rozvrzané country housle nováčka souboru Vladimíra Pavlíčka.
Pavlíčkovo rychlé sžití se s ETC... a šíře jeho hráčského záběru, daleko přesahující jeho druhé působiště Eggnoise, potvrzuje i následující Páteční cajun, kde houslista výborně sekunduje akordeonu Jiřího Veselého - tak jak to má v cajunu být.
Zúročení několikaleté úzké koncertní spolupráce Vladimíra Mišíka a Vlastimila Třešňáka došlo naplnění v písni Vabank, tvaru, který si až do této chvíle nebylo snadné představit. Hudebně naprosto typický Mišík, zvukově typičtí ETC..., textově typický (současný) Třešňák. V refrénu "Hrajeme vabank/a kdo má odvahu/ať si přisadí/dám sebe jako fant//Hrajeme vabank/forhont je na tahu/vadí-nevadí/já nic, já muzikant..." došlo k naprostému sepjetí.
Zajímavý vstup ETC... do další "žánrové kategorie" je v "kainarovce" Ta láska. Houpavý karibský rytmus kapele sluší a na koncertech bude mít nejspíš podobné taneční šance jako třeba stařičký a dodnes hraný Šmajdák a ploužáky. V prastarém blues S nebem to mám dobrý zvolili ETC... uvolněný "čuďácký posaz", což bylo to nejlepší, co s písní mohli udělat. Včetně závěrečných bluesových "shoutů", za které by se nemusel stydět ani Howlin´ Wolf.
Není náhoda, že jde o jediné číslo alba, ve kterém Mišík sám hraje na kytaru - přestože jeho nenápadný, ale vlastně hodně originální styl by býval slušel i některým dalším písním, minimálně Baladě a Ztracenému podzimu. Podobný příklad, tedy v duchu komornějšího pojetí ČDG, je i novinka Smůlu mám, kterou nicméně v pozadí prorůstají kytarové rozklady, evokující Slunečný hrob (je to náhoda nebo záměr?).
Obě volnější skladby jsou proloženy ostřejší Vymaž mě z mobilu, písničkou s textem Marka Ebena, jakéhosi volného pokračování stejné spolupráce v Za vodou. V podstatné míře se tu poprvé v Mišíkově diskografii dostává ke slovu dechová sekce, výsledkem je sound, podobný třeba některým tvůrčím obdobím Vana Morrisona (který je ostatně zpěvákovým dávným oblíbencem), nicméně pocitu určitých rezerv se v tomto jediném případě na albu nelze zbavit.
Balada Nezoufej si, velmi pěkně obkroužená slidekytarou (tentokrát byl bottleneck na prstě Pavla Skály), je z rodu Mišíkových klasických hudebně přímočarých volných písniček, které bez výjimky skvěle fungují. Co ji ovšem posouvá nad zpěvákův již tak vysoký průměr, je text o stárnoucí lásce, patřící bez debaty k jeho nejosobnějším a vůbec nejlepším, které kdy napsal.
Ve finále "žánrového obrázku" ze života "přítele kapky" si ETC... neodpustili keltskou notu, která kapelu provází prakticky po celou dobu existence a zůstává zde i po odchodu jejího hlavního nositele Jana Hrubého - jeho nástupce Vladimír Pavlíček ostatně přispěl stylovým partem irské píšťaly whistle.
Valivý rockový sound - suma sumárum vlastně teprve podruhé na albu, po vstupním U nádraží - rytmizovaný programovanými zvuky (Vladimír Pecha), připomínajícími vrzání dveří či schodů, nese v písni s orwellovským názvem 1984 překvapivý Mišíkův text o "kostlivcích ve skříni" české společnosti a charakterů. Mišík se ve své tvorbě k politickým tématům (byť toto je spíše obecně lidské) obvykle nevyjadřuje, nicméně ladění textu vypovídá hodně o tom, že jsou stále věci, které jej štvou.
Nemluvě o tom, že verše "Ráno s drsným ksichtem/vyrážím z Poruby/prásknout svý známý/před svými soudruhy" mohou posluchači napovídat, že autor možná konkrétně cílí kamsi do severomoravských muzikantských řad. Závěrečný kousek Ďáblíci pak prezentuje - potřetí na albu - kongeniální spojení Mišík-Kainar, tentokrát v lehce potemnělém hudebním i obsahovém duchu.
Přestože Mišík naskládal nový repertoár ve šťastném období během pozvolného odchodu zdravotních problémů, se kterými se dlouhodobě potýkal, celkové ladění alba z textového pohledu rozhodně není žádné "ejchuchú", což napovídá už melancholické ladění výtvarné stránky a konec konců i název alba. Nikomu není věčně dvacet, což Mišík velmi dobře ví. Ale stárnout se dá s grácií a bez ústupků. Víme to od řady světových písničkářů. A teď už i ze Ztraceného podzimu.
Vladimír Mišík & ETC...: Ztracený podzim
vyd. 100PROmotion, čas 48:01
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
