RECENZE: Sólo pro skřeta a lstivého šprýmaře, aneb Zlato Rýna v Karlíně

Mělo to být především svého druhu gala Štefana Margity v jedné z jeho nejúspěšnějších rolí. Ne že by nebylo. Nicméně v koncertním provedení Wagnerova Zlata Rýna skoro ještě větší pozornost přitahoval odporný Nibelung Alberich.

Koncert, na němž vystoupili domácí i zahraniční pěvci, uspořádalo Národní divadlo ve Foru Karlín, aby aspoň takto mohlo publikum zažít Štefana Margitu v úloze Loga, kterou zpíval na významných světových scénách včetně Metropolitní opery. Akci navíc vztáhlo i k 150. výročí prvního uvedení Zlata Rýna, k němuž došlo v Mnichově.

Richard Wagner: Zlato Rýna

70 %

Dirigent Andreas Sebastian Weiser

Koncertní provedení, Forum Karlín, 23. května 2019

Tato první část tetralogie Prsten Nibelungův uvádí diváky do spletitého děje ságy, v níž není nouze o vášně, zločiny, touhu po moci, ale i kouzla. Koncertní provedení je sice vždycky ochuzeno o scénický dojem, ale skoro se chce říct, že v dnešních aktualizovaných inscenacích stejně všichni vystupují v současných oblecích, takže je to vlastně jedno... Zvlášť když německý basbarytonista Thomas Gazheli, představitel Albericha, dokázal, že velkému umělci opravdu stačí jedna vášeň - v tomto případě nenávistná - a jeden metr čtvereční, aby rozehrál drama.

Alberich se na samém začátku chce zmocnit dcer Rýna, ale nakonec jim ukradne zlatý poklad, ukrytý v hlubinách řeky, a tím vlastně spustí celý sled dalších událostí vedoucích až k zániku vládnoucího božstva. V Gazheliho podání Alberich ožil zpěvem i gesty v celé své zlobě a zarputilosti. Pěvec ho ztvárňoval s obrovskou energií a bezmezným hereckým nasazením, hlasem vyjadřoval vztek, zlobu, výsměch i chtíč, ale i obyčejné a uvěřitelné lidské zoufalství. Současně mu však hlas i krásně zněl - však i Wagner je opera, jakkoli deklamovaná...

Jeho hlavními protihráči jsou vládce bohů Wotan s rádcem Logem, který je chytřejší než všichni ostatní a vymyslí způsob, jak Albericha napálit a zmocnit se zlata. Štefan Margita byl „lstivým šprýmařem“ - jak je Loge ostatními postavami někdy nazýván - bavícím se vlastními intrikami. Svým světlým průrazným tenorem vystihoval Logovu úlisnost i výsměšnost, jeho zkušenost s rolí i s němčinou byla očividná. Lotyšský barytonista Egils Silins dal Wotanovi důstojnost a autoritu, nicméně vedle vedoucí „dvojky“ jeho projev přece jen neměl to charisma a tu intenzitu.

Další role už mají v opeře menší prostor, nicméně sopranistka Ursula Hesse von Steinen byla kultivovaně zpívající Wotanovou manželkou Frickou, Karl-Henz Lehner (jenž zaskočil na poslední chvíli za původně ohlášeného kolegu) zřetelně deklamujícím obrem Fasoltem a ani tenorista Arnold Bezuyen se neztratil v krátkém partu Alberichova bratra Mima. Méně se dařilo Renée Morlocové v efektním výstupu Erdy, varující Wotana před hrozící zkázou. Hlas působil unaveně a nejistě. Z dalších sólistů si dobře vedli hlavně Jiří Rajniš jako bůh Donner, Jan Petryka jako bůh Froh a Kateřina Kněžíková jako Woglinde, jedna z dcer Rýna.

Dirigent Andreas Sebastian Weiser dílo nastudoval s orchestrem Státní opery. Nebylo to prvotřídní provedení, problémy v souhře a chyby se daly slyšet, hra působila odtažitě, málo emocionálně, nicméně s ohledem na to, že orchestr Zlato Rýna běžně nehraje a akustika Fora Karlín (jednoho z provizorních sálů využívaných během rekonstrukce Státní opery) má své záludnosti, byl výsledek nejspíš maximem možného. Světové parametry však projektu dodali pěvci v čele s Gazhelim a Margitou.