Lidé ho u nás znají z televizních zábavných pořadů, jako interpreta příjemných melodií třeba z alba Melancholie, jako manžela Hany Zagorové i jako operního umělce působícího často v cizině. Jenže právě o tom, co obnáší světová kariéra Štefana Margity, se tu vždycky vědělo asi nejméně. „Když mi agentura sdělila, že s nejslavnějšími tenorovými rolemi kariéru neudělám, byl to šok,“ přiznává. Našel se v jiných hrdinech. Jeden takový ho nyní čeká. Je to kapitán Edward Fairfax Vere v inscenaci opery britského skladatele 20. století Benjamina Brittena Billy Budd, jejíž premiéru uvede 18. ledna pražské Národní divadlo.
Na řadě světových scén, včetně newyorské Metropolitní opery, jste zpíval intrikánského boha Loga z Wagnerovy opery Zlato Rýna, postavy z děl Leoše Janáčka nebo ruských autorů. Ale určitě jste kdysi snil o milovnících třeba od Verdiho nebo Pucciniho. Jak jste se jich dokázal vzdát?
Když jsem před lety začal spolupracovat se svou nynější švýcarskou agenturou, její zástupce mi jasně řekl: „Musíš si uvědomit, že na italský repertoár je tisíc dalších zpěváků, kteří pro něj mají barvu hlasu a umějí ho zazpívat líp než ty. Velké scény tě angažovat nebudou.“ Nezastírám, že to pro mne byl šok. Zpětně vím, že tehdy nastal rozhodující moment mé kariéry. Člověk buď poslechne, nebo ne. Kdybych neposlechl, tak už dnes nezpívám.
Kdy jste zjistil, že tvrdá pravda má i svá pozitiva?
Když jsem poznal, že existují role, v nichž se mohu na jevišti vyžívat. První byl Laca z Janáčkovy Její pastorkyně. Tehdy se ve Vídni konalo předzpívání pro dirigenta Semjona Byčkova (v současnosti novopečeného šéfdirigenta České filharmonie – pozn. red.), který se chystal uvést Její pastorkyňu ve Florencii. Agentura mne tam poslala. Otevřel jsem poprvé noty – a polekal jsem se. Takové těžké zpívání! Byčkov si mne nakonec vybral, a nejen to, s rolí mi nesmírně pomohl. Doslova takt po taktu ji se mnou vypracoval.
Setkáváte se s poznámkami typu, že když nezpíváte v La traviatě, Bohémě či Rigolettovi, to tedy nejste moc úspěšný tenor?
Ale samozřejmě. A ještě obvykle následuje něco v tom smyslu: No jo, ten tvůj repertoár, ten je lehký. Jenže jednak to není pravda a jednak třeba tenorista Philip Langridge z takovýchto rolí dokázal udělat učiněný koncert. Podle mne byl vůbec nejlepší Laca, jakého jsem kdy zažil. Neobyčejně inteligentní zpěvák. Bohužel zemřel před osmi lety.
Pomluvy, drby a nezvládané emoce k divadlu vždy patřily. Jak se s nimi vyrovnáváte?
Ze začátku mne to štvalo, snažil jsem se s tím bojovat, ale pak jsem pochopil, že nemá smysl zabývat se problémy někoho jiného. Prostě nejlepší je nestarat se a zasmát se. Když jsem kdysi ještě jako úplný začátečník nastupoval do divadla v Košicích, tak mi jedna kolegyně poradila: „Pokud se hodláš v opeře urážet, tak ji nemůžeš dělat. Doma si rozbíjej věci a breč, ale v divadle nic nedávej najevo.“ Pomluvy ale bují hlavně ve stálých ansámblech, kdežto dnes se ve světě pracuje tak, že zpěváci jsou angažováni na jednu produkci, jsou spolu šest týdnů a zase se rozejdou.
V přímých kinopřenosech z Metropolitní opery, které vysílají i desítky českých kin, se během přestávek operní hvězdy před kamerami objímají, vzájemně si lichotí a přejí si štěstí a úspěch. Člověka vždy napadne, že je to tak úžasná idylka, až nemůže být skutečná.
Je to hezky naaranžované, ale v pozadí se ve skutečnosti vede tvrdý boj. Je pravda, že management v Metropolitní opeře vytváří zpěvákům dobrou atmosféru, pozve vás na kávu, zeptá se přes vaši agenturu, zda jste spokojen. Ale pokud nenaplníte očekávání, rychle skončíte. Zažil jsem, když si intendant během zkoušek zavolal kolegu sólistu, něco mu řekl, a dotyčný si jen vzal kabát, třískl dveřmi a doslova utekl. Od té doby jsem o něm neslyšel.
Ve vzpomínkové knize Bez omezení píšete, že pokud zpěvák nedostane po svém výkonu od kolegů blahopřání, tak to znamená, že zpíval dobře. Jde závist tak daleko?
Platí to i naopak. Když vám po představení v zákulisí příliš mnoho lidí klepe uznale na rameno, tak to bývá nebezpečné. To si pak řeknete, pozor, něco nebylo v pořádku.
Jak si v tomto prostředí udržet pozici a pohodovou mysl?
Musíte zpívat to, na co máte, nevzít roli, kterou nejste schopen zvládnout. Spousta mladých zpěváků se ale žene za penězi. Zdá se jim, že určitou roli uzpívají, i když je nad jejich síly, ale to je zrádné, mnoho zpěváků se takhle zničilo. Když se necítíte, tak na jeviště nesmíte jít. V tomhle má výhodu Metropolitní opera, která disponuje propracovaným systémem takzvaných coverů, neboli náhradníků, kteří jsou schopni kdykoli během představení zaskočit. Jinde je ale nemají. Třeba jednou v Paříži v Její pastorkyni kolegyni během představení odešel hlas, a to tak, že opravdu nevydala tón, takže závěrečný duet jsem vlastně zpíval sám. I ke mně ale jednou v Mnichově museli volat doktora během představení a dozpíval jsem jen tak tak.
V dnešní době se navíc každé zaváhání okamžitě roznese po YouTube a sociálních sítích. Zvyšuje to psychický tlak?
S tím se musí počítat. Vypěstovat si naprostou odolnost nelze, takže když už se něco přihodí, nezbývá než si říct, že dnes se mi to prostě nepovedlo, zítra to vyjde. V opeře je všechno live, nic se nedá opravit, publikum to ví, takže buď nám chybu odpustí, nebo ne.
A je možné vypěstovat si odolnost vůči režisérům? Ti dnes vládnou opeře, historický děj často přenášejí do současnosti a vůbec ho všelijak předělávají.
Na jevišti jsem už dělal hodně zvláštních věcí. Třeba jako Loge jsem celé představení jezdil na segwayi. To tolik nevadilo. Horší bylo, když jsem jednou v Paříži zpíval v opeře Král Roger od polského skladatele Karola Szymanowského a režisér Krzysztof Warlikowski po nás chtěl, abychom plavali v bazénu na jevišti. Tomu jsme se nakonec ubránili, takže místo nás byli ve vodě náhradníci. Všech devět představení publikum vybučelo.
Zajímavé bylo, že režisér se na každé z nich přišel klanět a z hněvivých reakcí diváků byl očividně šťastný. Teď na jaře s ním budu dělat Janáčkovu operu Z mrtvého domu v londýnské Královské opeře Covent Garden, tak jsem zvědav.
Měl jste někdy z nějaké scény vyložený strach?
To byla Její pastorkyňa v Houstonu. Režisér David Alden na zkoušku přinesl motorovou pilu. Já se ptal, co s ní, a on, že Laca má přece Jenůfu ze žárlivosti říznout nožem do tváře a my že to uděláme motorovou pilou. Vzal jsem ji, ale ona byla skutečně zapnutá, rozběhla se na plné obrátky, takže jsem se vyděsil a volal jsem, že to přece nejde. Ale režisér trval na svém, tak jsem tedy poslechl, ale téhle scény jsem se vždycky strašně bál. Co kdybych pěvkyni uřízl hlavu.
Skandál přitahuje pozornost, ale co dnes ještě v umění vyvolá skandál?
V Mnichově jsem jednou viděl představení Dvořákovy Rusalky, v níž byl Vodník pojat jako zvrhlík Josef Fritzl, který Rusalku věznil ve sklepě. Publikum nahlas protestovalo, a když to intendant viděl, hned přidal několik dalších představení. O všechna byl zájem.
TenoristaŠtefan Margita (61) se narodil v Košicích, kde nejdříve studoval uměleckoprůmyslovou školu, obor fotografie. Poté tam nastoupil na konzervatoř. Působil v Prešově a Košicích, po vítězství v soutěži Pražského jara roku 1986 dostal angažmá v pražském Národním divadle. Mezinárodní kariéru začínal ve vídeňské Volksoper, od roku 1998 působí jako svobodný umělec. Specializuje se na role z oper Janáčka, Wagnera či Musorgského. Dostal se s nimi na většinu světových scén včetně newyorské Metropolitní opery, kde debutoval roku 2009 jako Luka Kuzmič v Janáčkově opeře Z mrtvého domu.  |
Nastala situace, kdy jste kvůli režijnímu pojetí odmítl v produkci účinkovat?
V jiné inscenaci Její pastorkyně, tentokrát v jednom evropském divadle, si režisér přál, abychom se s představitelkou Jenůfy v závěrečném duetu svlékli do naha. Nechápal jsem, jaký smysl by to mělo, a tak jsem z inscenace odstoupil. Věřím však, že se vždycky najde spousta jiných zpěváků, kteří jsou ochotni udělat cokoli.
Je vám 61 let. U tenorů není úplně obvyklé dělat kariéru na špičkové úrovni po šedesátce. Jak si lze udržet formu?
Musíte si hlídat svůj obor a pak také pěveckou techniku, tu dokonce ještě víc než zamlada. Musíte vědět, kde si dát pozor, kde na hlase přidat, kde ubrat.
Dokdy máte podepsané smlouvy?
Zatím do roku 2021.
Umíte si představit, že půjdete do penze? Co budete dělat?
Zatím nevím. Určitě nebudu učit. Nemám trpělivost, žáky bych asi zabil. Možná se budu starat o mladé zpěváky jinak, využiju svých kontaktů a zkušeností třeba ve spolupráci s nějakou agenturou.
Před časem jste s Dagmar Peckovou vymyslel koncertní projekt Začínáme končit, což byla ironická narážka na nekonečná rozlučková turné operních hvězd. Žertem jste tehdy poznamenal, že takto můžete končit dalších dvacet let. A jak to plánujete ve skutečnosti?
Dvacet let určitě ne. Uvidíme, co ukáže čas, ale kolem pětašedesátky už člověk nemůže brát role. Jasno mám v jedné věci: nechci, aby mne lidi na jevišti litovali, nehodlám žít jen z pocty. Vím, že jsou kolegové, kteří nemohou bez divadla prostě být a jsou ochotni zpívat i vyloženě epizodní role, ale po tom já netoužím. Zatím poslední role, na kterou mám smlouvu, je Tichon v Kátě Kabanové v New Yorku. Mými kolegy budou mimo jiné slavná finská sopranistka Karita Mattila a mladý český tenorista Pavel Černoch. Možná bude právě tahle inscenace příležitost k ukončení kariéry. Ostatně kde jinde se rozloučit než v Metropolitní opeře?
