RECENZE: Takovou Valkýru že by slyšel Wagner? Tomu se nechce věřit

V pražské Státní opeře se představil koncertní projekt, který se snaží rekonstruovat, jak mohla v časech Richarda Wagnera znít jeho hudba. Je to však spíš polovičatý experiment než skutečný objev.

Za projektem, jenž má vyvrcholit roku 2026, kdy uplyne 150 let od světové premiéry tetralogie Prsten Nibelungův, stojí přehlídka Dresden Musikfestspiele a její orchestr spolu se souborem dobových nástrojů Concerto Köln, renomovaný dirigent Kent Nagano a tým vědců finančně podpořený německou vládou.

První část, Zlato Rýna, byla loni představená v zahraničí. Nyní se pokračuje Valkýrou, jejíž první zastávka na evropském turné začíná ve Státní opeře v rámci sezony pražského Národního divadla. Dále má pokračovat do Amsterdamu, Kolína nad Rýnem, Hamburku, Drážďan a Lucernu.

Snaha o autenticitu je přirozená, lákavá i háklivá. V barokní hudbě je zajímavá a příjemná, což ale neznamená, že provedení na moderní nástroje jsou automaticky nezajímavá. Přesahuje i do 19. století, ostatně Wagnera, konkrétně Zlato Rýna, takto před lety uvedl Simon Rattle s Orchestra of the Age of Enlightenment.

Aniž bychom znevažovali úsilí bezesporu kompetentního vědeckého týmu (i když se nechce věřit, že by proslulí wagnerovští dirigenti minulosti i současnosti Wagnera studovali méně kompetentně), rozhodující nakonec je, jak provedení zapůsobí na pódiu.

Lehčí, transparentnější, ale také fádnější

Kent Nagano, v současnosti hudební ředitel Hamburské státní opery, se proslavil hlavně prosazováním hudby moderní a soudobé, i když jeho záběr je samozřejmě širší. Potkal se i s Wagnerovým dílem, ovšem nedá se říct, že by bylo jeho doménou.

Snad i proto provedení působilo suše, dramatické poryvy (a že jich není málo) byly ploché, bez emocionální hloubky, svižnější tempa nezvyšovala dramatičnost. A i když nelze pochybovat o technické zdatnosti hudebníků, tak snaha napodobit někdejší frázování vedla spíš k pocitu, že fráze jsou rozbité.

Richard Wagner: Valkýra

50 %

Dirigent Kent Nagano

Státní opera, 9. března 2024

Je fakt, že zvuk působil lehčeji a transparentněji, ale také fádněji... I kdyby rekonstrukce byla přesná, tak pokud by toto měl být Wagner, jak se hrál v 19. století, tak to raději rychle zpět (nebo dopředu, jak se to vezme) ke špičkovým moderním orchestrům. Ostatně i mezi nimi se najdou pojetí „Prstenu“ jak opulentně romantická, tak i střízlivější, odlehčenější.

A co kdyby byl Wagner ve skutečnosti nadšen jejich možnostmi, leskem, znělostí, schopností oslnivých legat, prohloubením emocí? Nic proti bádání a pátrání po dávném, „autentickém“ zvuku, ale na otázku, co vlastně Wagner slyšel, koncert neodpověděl a ani nemohl.

Nechce se tomu věřit

To nejdůležitější v opeře je ovšem zpěv a pěvci se „zrekonstruovat“ nedají. Zvlášť když se pěvecká technika v posledních desetiletích obecně spíš zhoršuje. Napravit ji je úkol pro několik generací pěvců a pedagogů, nikoli pro několik koncertů a tým badatelů.

V tištěném programu se třeba píše, že pěvci ve Wagnerově době zpívali s menším vibratem – ale zrovna vibrata bylo na koncertě slyšet hodně… Anebo že se znovuobjevuje historické zacházení se slovem – ale nějaká výjimečná artikulace se také nedala postřehnout (pravda, z hlediska tuzemského posluchače). Účinkující pěvci se prostě nelišili od svých kolegů z „neautentických“ produkcí, i přes nižší ladění často bojovali s podobnými technickými problémy.

Dva vystoupili v ohlášené indispozici. Sarah Wegenerová v roli Sieglindy v podstatě jen mluvila nebo na hlas tlačila. Barytonista Derek Welton coby Wotan indispozici překonával zdatněji, ale i když jeho hlas zněl jadrně, tak nejspíš nejen kvůli indispozici to byl zvuk spíš tvrdý a nepoddajný, a tím pádem jednotvárný ve výrazu.

Sopranistka Christiane Liborová jako Brünnhilde v indispozici oficiálně nebyla, ale i ona postrádala dobře opřený, plný a nosný zvuk. Bez něj je poslech nuda. Jen o něco lepší byli tenorista s jasným hlasem, ale ne moc jistými výškami Maximilian Schmitt jako Siegmund a poněkud ostře zpívající Claude Eichenbergerová jako Fricka. Nejlépe zněl sonorní bas Patricka Zielkeho v úloze Hundinga, slušné bylo okteto valkýr.

Zkrátka celkově průměrné současné obsazení Wagnerovy opery. Co na něm mělo být dobově poučeného? Takhle nějak že by zněli první interpreti Valkýry, s nimiž mohl počítat Richard Wagner? Tomu se nechce věřit.

Zvukový záznam v té době ještě neexistoval, takže nic se nedá dokázat ani vyvrátit. Představu, jak uvolněně, zářivě, měkce, tvárně a impozantně mohou hlasy ve Wagnerově hudbě znít, si naštěstí lze udělat z pozdějších nahrávek pěvců jako byli Lauritz Melchior, Wolfgang Windgassen, Kirsten Flagstad, Astrid Varnay, George London, Hans Hotter a další. Jejich poslech vydá za všechny současné experimentální projekty.