RECENZE: Jiří Slíva na depresi ordinuje cvok’n’roll a brilantní rýmy

Jiří Slíva se do širšího povědomí zapsal především jako výtvarník věnující se kreslenému humoru. Méně se ví, že píše verše pro děti. Oba talenty se obtiskly do jeho autorské desky, která vyšla pod názvem Nemysli na to.

Jiří Slíva při natáčení svého prvního alba Kup si bicí! | foto: Galén

Hudba není ve Slívově případě žádným módním výstřelkem. Věnuje se jí od šedesátých let, kdy se nadchnul pro big beat a začal hrát na bicí v kapele Spiders. Později jako bubeník doprovázel Vodňanského se Skoumalem a vystupoval i jako host Buriana s Dědečkem. Za svou vlastní tvorbu byl dokonce v roce 1973 oceněný sdružením písničkářů Šafrán.

Nemysli na to

70 %

Autor: Jiří Slíva

Vydavatel: Galén

CD, 289 korun

Svůj dávný a léta střádaný materiál vytáhl ze šuplíku a vydal v roce 2014 na debutové desce Kup si bicí! Na rozdíl od ní obsahuje novinka nazvaná Nemysli na to výhradně nové písničky, tedy skladby, které Jiří Slíva napsal právě v uplynulých dvou letech.

Slíva se obklopil schopnými muzikanty, jako je klavírista a autor hudby k písni CAFEs Blues Karel Růžička, kytarista Adam Tvrdý nebo bubeník Josef Vejvoda. Sám svůj zpěv doprovází na kytaru a perkuse. Aranží se ujal Marek Doubrava, bývalý kytarista Tata Bojs a v současnosti vedoucí kapely Hm... nebo pěveckého sboru Doubravánek.

Vymezit žánr Slívovy hudby může být trochu problém. Na přebalu desky se skví nápis „jazz – rock – boogie – dada – balady“ a je to asi nejlepší popis stylové směsice, jíž se posluchačům dostane. Přizvaní muzikanti Slívovým nahrávkám vetkli hodně z jazzové atmosféry, ale nakonec možná nejpřesnější bude s autorovou tvorbou spjatý žertovný termín cvok’n’roll.

S nadšením a nepřepjatě

Obal desky Nemysli na to

Protože hudba, byť skvělá, na tomhle albu není prvořadá. Prim zde hrají Slívovy texty, v nichž uplatňuje talent mistrné slovní zkratky a břitkého, ač vlastně laskavého vtipu. Volně tu cituje ze státní hymny v písni Slavnostní dopoledne. Vyloženě s gustem komentuje tuzemské stravovací návyky v Guláši, kde snad zrýmoval celý jídelní lístek, ale nakonec z textu vystupují ještě další konotace.

Jako červená nit se albem nesou odkazy na Franze Kafku. Jednak ve skladbě, jež je přímo pojmenovaná Uši jako Kafka, ale také v písničce Aspoň píseň denně. Podle Slívy „ví každý miminko, že si Plácido Domingo při práci zpívá a aspoň píseň denně a deprese je méně“. Ostatně „Kafka, když psal Proces, tančil (a při tom trochu trpěl)“. A na Proces a Zámek dojde i v Chaosu v hlavě.

Slíva ve svých písních neřeší žádná explicitně bolavá místa našeho světa, ale nejde samozřejmě o nějaké povrchní popěvky. Jeho texty mají zvláštní hloubku, přitom se konzumují s nebývalou lehkostí. Své k tomu dodává i Slívův nadšený, a přitom nepřepjatý zpěv. Některé z těch patnácti skladeb navíc mají pod dvě minuty, takže posluchače nezahltí. Spíš potěší.