vážna hudba - klasika - housle - violoncello

vážna hudba - klasika - housle - violoncello | foto: Profimedia.cz

Pražské jaro ukázalo, že vlaky ujíždějí

Několik koncertů letošního Pražského jara se rozhodně zapsalo do paměti. Třeba návrat gambisty Jordiho Savalla a jeho ansámblu Hesperion XXI, který diváky provedl románem o Donu Quijotovi.

Dále pak senzační zjevení mladé britské trumpetistky Alison Balsom, zdařilý záskok mladičké houslistky Aliny Pogostkiny za Lisu Batiashvili, dramaturgická rarita v podobě promítání Murnauova němého filmu Faust i některé další večery.

Hlavní pocit z letošního ročníku se však odvíjí od vystoupení dvou zahraničních orchestrů: San Francisco Symphony lze považovat za americkou elitu, Symfonický orchestr Finského rozhlasu za vysoký evropský standard.

Vedle obou působily výkony českých těles nepřesvědčivě a jakoby nezaujatě. Stravinskij v podání Američanů se dal vychutnat jako detailní jemná kresba, hudba téhož autora v podání České filharmonie byla jen nahozenou skicou.

Zatímco Finové energicky rozpoutali barevný ohňostroj v hudbě impresionistů a navíc si vyhráli s Janáčkem, Symfonický orchestr Českého rozhlasu doprovázel recitál Gabriely Beňačkové způsobem, jenž by se dal nazvat monotónní říznost.

Jistě, byl to "jen" doprovod. Ale ani Dvořákova Sedmá symfonie v podání orchestru FOK nezapůsobila na závěrečném koncertu zrovna strhujícím dojmem a "Ring beze slov" orchestru Národního divadla byl ve své nedokonalosti prostě omylem. Sebesvětovější dirigenti jsou pak často bezmocní.

O všech možných příčinách tohoto stavu by se dalo dlouze diskutovat. Vlaky, které ujíždějí českým orchestrům, však jedou stále rychleji.